Tabla - zajímavý hudební nástroj
Autor: mr3ska <info(at)onelove.cz>, Téma: Ethno, Vydáno dne: 30. 06. 2005Výše jmenované bubínky pocházejí z Asie a Indie.
Historie:
Pokud přihlédneme ke starým sochám, kresbám a rukopisům, vyplývá z nich, že první indické bubny byly hlinené nádoby opatřené kůží. Byly velmi podobné těm, ve kterých se skladovaly potraviny, nebo sloužily na vaření. Příklady zahrnují Puskar a Gagra (severní Indie) a Ghatam (jižní Indie). Staré védy (3.000 p.n.l.) zmiňují zpěváky používající Dhundubhi, buben vytvořený z vykotlaného kmene stromu. Dhundubhi bylo předchůdcem klasických bubnů, jak je známe dnes - Bhanda Vadya, Mridangam, Khole a Pakhawaj. Při hraní jsou položeny horizontálně, vrstvené kůže jsou na obou stranách. Jsou připevneny koženými řemínky (resp. jedním dlouhým) a umožňují ladění na určitou výšku.
Tabla vznikly jako určitá variace bubnu, pod vlivem zejména mridangu a puskara. V jeskynním chrámu Badari v Bombeji (ze 6. století) je znázorněna puskara. Hudebníci často umístili do klína puskaru menší blánou (nazývanou aligna) nahoru a hráli na více než jeden buben současně. Způsobů provedení, těchto ranných bubnů bylo velké množství. Slovo tabla je pravděpodobně derivací arabského slova tabl, označující buben. Arabští nájezdnící měli nepochybně velký vliv na kulturu i strukturu některých hudebních nástrojů. Obecné povědomí praví, že tabla jsou dílem Amira Khursury (13. st.), který rozdělil pakhawaj na dva samostatné bubny. První doložené kresby a záznamy o tablech, jak je známe dnes, však pocházejí až z osmnáctého století.
V současné době se rozeznává v Indii šest základních směrů. Světove proslulý tablista Ustad Alla Rakha a jeho syn Zakir Hussain, kteří byli na západě uvedeni zásluhou Raviho Shankara, představují Pandžábskou tradici.
Popis:
Pravý buben se nazývá Daján nebo také Dahina či Tabla, je kónický, uzavřený na jednom konci (na druhém je překrytý kůží), a je vytvořený z jednoho kusu tvrdého dřeva. Daján je dole trochu širší, než nahoře. Buben, na který se většinou hraje levou rukou se jmenuje Baján, nebo Duggi. Má tvar polouzavřené mísy, bývá vyroben z mědi, mosazi, bronzu, nebo hlíny. Prostor je uzavřen koženou blánou.
Na obou kůžích je nápadná kruhová černá vrstva podivného materiálu (Shiyahi), která tablům dává laditelnou výšku. Nanáší se postupně v soustředných kruzích a přesné tloušťce aby kmitající blána byla přesně vyvážena. Základ hmoty je rozvařená lepkavá rýže s železnými pilinami a karbonem. Zvuk dosažený tímto způsobem nelze porovnat se žádným bubnem s neupravenou blánou.
Místo not se požívají slabiky, které jsou odvozeny ze zvuku nástroje. Zvuk se mění s místem úderu (Bol) na bláně. U Dayánu rozeznáváme šest hlavních úderů: NA (základní) TIN (harmonický tón) TAK (tlumený úder) TET, TE a TE-RE. Baján má čtyři hlavní údery: GE a GA (u kterých se mění výška tlakem dlaně na blánu), KA a KAT (tlumené údery). Pokud hrají obě ruce současně, rozeznáváme DHA, DHI a DHIN.
Historie:Pokud přihlédneme ke starým sochám, kresbám a rukopisům, vyplývá z nich, že první indické bubny byly hlinené nádoby opatřené kůží. Byly velmi podobné těm, ve kterých se skladovaly potraviny, nebo sloužily na vaření. Příklady zahrnují Puskar a Gagra (severní Indie) a Ghatam (jižní Indie). Staré védy (3.000 p.n.l.) zmiňují zpěváky používající Dhundubhi, buben vytvořený z vykotlaného kmene stromu. Dhundubhi bylo předchůdcem klasických bubnů, jak je známe dnes - Bhanda Vadya, Mridangam, Khole a Pakhawaj. Při hraní jsou položeny horizontálně, vrstvené kůže jsou na obou stranách. Jsou připevneny koženými řemínky (resp. jedním dlouhým) a umožňují ladění na určitou výšku.
Tabla vznikly jako určitá variace bubnu, pod vlivem zejména mridangu a puskara. V jeskynním chrámu Badari v Bombeji (ze 6. století) je znázorněna puskara. Hudebníci často umístili do klína puskaru menší blánou (nazývanou aligna) nahoru a hráli na více než jeden buben současně. Způsobů provedení, těchto ranných bubnů bylo velké množství. Slovo tabla je pravděpodobně derivací arabského slova tabl, označující buben. Arabští nájezdnící měli nepochybně velký vliv na kulturu i strukturu některých hudebních nástrojů. Obecné povědomí praví, že tabla jsou dílem Amira Khursury (13. st.), který rozdělil pakhawaj na dva samostatné bubny. První doložené kresby a záznamy o tablech, jak je známe dnes, však pocházejí až z osmnáctého století.
V současné době se rozeznává v Indii šest základních směrů. Světove proslulý tablista Ustad Alla Rakha a jeho syn Zakir Hussain, kteří byli na západě uvedeni zásluhou Raviho Shankara, představují Pandžábskou tradici.
Popis:
Pravý buben se nazývá Daján nebo také Dahina či Tabla, je kónický, uzavřený na jednom konci (na druhém je překrytý kůží), a je vytvořený z jednoho kusu tvrdého dřeva. Daján je dole trochu širší, než nahoře. Buben, na který se většinou hraje levou rukou se jmenuje Baján, nebo Duggi. Má tvar polouzavřené mísy, bývá vyroben z mědi, mosazi, bronzu, nebo hlíny. Prostor je uzavřen koženou blánou.
Na obou kůžích je nápadná kruhová černá vrstva podivného materiálu (Shiyahi), která tablům dává laditelnou výšku. Nanáší se postupně v soustředných kruzích a přesné tloušťce aby kmitající blána byla přesně vyvážena. Základ hmoty je rozvařená lepkavá rýže s železnými pilinami a karbonem. Zvuk dosažený tímto způsobem nelze porovnat se žádným bubnem s neupravenou blánou.
Místo not se požívají slabiky, které jsou odvozeny ze zvuku nástroje. Zvuk se mění s místem úderu (Bol) na bláně. U Dayánu rozeznáváme šest hlavních úderů: NA (základní) TIN (harmonický tón) TAK (tlumený úder) TET, TE a TE-RE. Baján má čtyři hlavní údery: GE a GA (u kterých se mění výška tlakem dlaně na blánu), KA a KAT (tlumené údery). Pokud hrají obě ruce současně, rozeznáváme DHA, DHI a DHIN.