Hrál jsem s Toshem i Marleym

   Donald Kinsey si už ve třiadvaceti letech vydobil své místo v historii světové hudby. Hrál s Peterem Toshem, Bobem Marleym, i Albertem Kingem. Jeho umění můžete najít třeba na desce "Legalize It" a "Live and Dangerous" Petera Toshe, "Live at Roxy" a "Rastaman Vibration" Boba Marleyho .


   Donald je synem známého bluesmana Lestera "Big Daddy" Kinseyho. Narodil se v roce 1953, vyrůstal v městečku Gary v americkém státě Indiana. Ve svých osmnácti letech se rozhodl, že se bude živit jako hudebník. Tohle rozhodnutí padlo, když se vydal na turné s bluesovým zpěvákem Albertem Kingem, kterému se ve Státech přezdívalo BB King Junior. S Albertem spolupracoval i na klasickém albu "Blues at Sunrise", a to na třech skladbách "Blues At Sunrise", "I wanna Get Funky" a „Montreaux Festival“. Po vydání tohoto alba mu šéf Island Records nabídl podepsání smlouvy, což nakonec vedlo k jeho práci s takovými reggae ikonami, jakými byli Peter Tosh a Bob Marley.

   Mezi lety 1975 až 1984 se Kinsey zúčastnil několika turné s Peterem Toshem, byl také u vydání šesti jeho alb. V roce 1976 se mimojiné stal členem The Wailers, kapely Boba Marleyho, a s nimi pak absolvoval několik koncertů z turné Rastaman Vibration. Nicméně z kapely sám odešel po Smile Jamaica koncertu v prosinci 1976. Tři roky nato se ale ještě u The Wailers ukázal, aby společně s Bobem završil Survival turné. Od poloviny roku 1983 už Kinsey hrál bok po boku se svou rodinou. Nahrál 4 alba se svým otcem a 5 alb s Kinsey Report kde hráli jeho bratři, Ralph na bicí a Keneth na basu. Následující rozhovor proběhl v jeho rodném městě Gary ve státě Indiana, 1.srpna 1985. V té době vyšlo album Bad Situation .


Jaký je to pocit hrát opět blues?

   Řeknu vám, je to báječný pocit, opravdu je. Dlouho jsem hrál na reggae scéně, bylo to pro mě osvěžující ale teď se regeneruji, jsem zase doma, na americkém středozápadě, a jsem šťastný že můžu opět se svou rodinou hrát blues.

Kdy jste se natrvalo vrátil na středozápad?

   Je to už dva roky. Člověče my jsme byli na cestách skoro 8 měsíců, do toho jsem ještě pomáhal v kapele Petera Toshe při pracích na albu Mama Africa. Když jsme byli téměř na konci turné, ve Francii, všiml jsem si že se zvedá zájem o blues. V televizi jsem vídal více umělců, stejně tak jako se blues  čím dál tím víc objevovalo v rádiích. Měl jsem skvělý pocit, že znovu propuká blues éra a cítil jsem, že musím přerušit kariéru na reggae scéně, vrátit se domů a začít hrát jako tenkrát s mým tátou. Cítil jsem to jako povinnost, s tím už nemohl udělat nic ani Peter Tosh, jehož kapelu jsem tak opustil.

Spolupracoval jste na celém albu svého otce?

   Jo. Normálně pracujeme jako rodina, mohl jsem přijít s novou melodií ale nechtěl jsem nikdy mít hlavní slovo. Když jsme nahrávali většinou jsme se pak bez problémů shodli, co se na pásku hodí a co ne.


   Teď  přeskočíme  pár otázek a odpovědí, které se věnují blues a posuneme se k těm, na které určitě čekáte.


Kdy jste se seznámil s Bobem Marleym a jeho The Wailers?

   Jo to jsem právě zakončoval turné k naší desce "White Lightning" v New Yorku a Bob zde v té době také koncertoval, akorát v Manhattan Center. A jak my tak i on s The Wailers jsme měli smlouvy u Island Records. Byli jsme pozváni na jejich tiskovku a tam jsem se s Bobem vlastně seznámil.

Byl jste již v té době fanouškem reggae hudby?

   Vůbec ne! No řeknu vám, co se stalo. Když jsem přišel na tiskovku Island Records v New Yorku, všude visely plakáty na koncert Boba Marleyho a The Wailers. Přirozeně jsem se zeptal našeho manažera, kdo že je ten chlápek Bob Marley? Můj manažer ho znal z nějakých dřívějších vystoupení a tak mi doporučil poslechnout si pár jeho kazet. Nevím z jakého důvodu, ale jeho hudba mi přirostla k srdci už od samého začátku. Asi jsem pochopil správně vibrace jeho hudby. Takže když jsem se pak znovu s Bobem potkal, už jsme si měli více co říct. Sám Bob mi pochválil naše rodinné album "White Lightning", řekl mi že má velmi rád staré blues.

   O týden později vystupoval v New Yorku také Peter Tosh, který již intenzivně pracoval na svém prvním albu. Jeden můj přítel z Island Records jménem Lee Jaffe na další tiskovce zastupoval Petera, po tiskovce jsme za Peterem šli. Chtěl jsem se seznámit i s ním, byl totiž jak vy sám víte jedním ze zakládajících členů The Wailers. Vedli jsme celkem dlouhý rozhovor. Peter mě pak druhý den ráno pozval do studia a i s mou pomocí bylo album "Legalize It" dokončeno. Seběhlo se to tak rychle, že vám nemůžu ani říct jaké byly mé první dojmy.

Takže jste nahrával dříve s Peterem Toshem než s Bobem Marleym ?

   Jasně . Bylo to v době kdy jsme měli v naší rodinné kapele malé neshody. Můj bratr chtěl jít jedním směrem, ale naše hudba se ubírala úplně opačným a tak jsem tímto způsobem od hádek a i kapely utekl. Poté co vyšlo album "Legalize It" se mě Peter Tosh zeptal, jestli bych nechtěl se na chvíli připojit k jeho kapele a vydat se s ním na turné. Šel jsem. Abych řekl pravdu, cítil jsem se hrozně protože jsem ani pořádně nevěděl jak s ostatními hudebníky držet to správné tempo.

Musel jste se přizpůsobit? Musel jste změnit svůj styl hraní?

   No, musel. Tahle hudba byla přímým opakem toho na co jsem byl zvyklý doposud. V reggae se hodně spoléhá na basovou linku a škubání rytmu je věc druhá. Několikrát jsem si musel s hudebníky konkrétně o lecčems promluvit, abych přesně věděl jak na to. Poradili mi spousty metod podle kterých jsem se pak dost dlouho řídil.

Jak jste se dostal od kapely Petera Toshe ke kapele Boba Marleyho?

   To přišlo, když jsem se vrátil z turné s Peterem na konci roku 1975. Byl jsem doma a najednou zamnou přiběhl otec a řekl: „Máš telefonát od Dona Taylora“, řekl jsem do aparátu „Don Taylor, to je přece manažer Boba Marleyho?“ a on na to: „ano chci vám sdělit jen číslo na které určitě musíte zavolat“, dal mi číslo, rozloučil se a pověsil. Když jsem volal na to číslo, u telefonu se ozval Bob. Říkal „To je Don – Al Kinsey! Co se děje [a smích]?“ a já jsem spustil: „Hele řekni mi co se děje?“, on odpověděl: „Jo, panečku, potřebuju abys přiletěl sem dolů zamnou a zkusili jsme něco zahrát, jsem v Miami na Floridě, nahrávám nové album v Critéria Studiu“. Odpověděl jsem: „Žádný problém, stačí když mi pošleš letenku a já tam hned jak budu moct přijedu“. A přesně tak se i stalo.

Nahrávali jste album Rastaman Vibration?

   Jo.

Vím že jste odehrál kytarové sólo ve skladbě "Roots, Rock, Reggae", odehrál jste sólo i u nějaké jiné skladby ?

   Jo, já jsem odehrál většinu sól na tomhle albu.

Tehdy jste se tedy připojil k The Wailers, šel jste za nimi na Jamajku?

   Ano.

Tlačil na vás někdo, aby jste přijal rastafariánskou víru?

   [ smích ]

Věděli, že váš životní styl je jiný?

   No, moji rodiče byly odjakživa věřící. I já jsem s nimi chodil každou neděli do kostela. V kostele jsem také hrával na kytaru různá evangelia společně s různými skupinami.

Byl jste členem nějaké církve?

   Ano, byl. Říkalo se jí u nás Církev ve jménu Krista svatého. K této církvi se hlásila už moje babička, kterou jsem měl strašně moc rád. Vždy říkala že je to dobré, chodit se modlit.

   Ale stejně, já si myslím, že směr kterého se držel Bob a který měl vliv i na jeho hudbu, byl jen trošku jiný typ evangelia, než to, na co jsem byl zvyklý já.

Měl jste nějaké problémy s jejich náboženským přesvědčením?

   No, jak plynul čas, měl jsem určité problémy s tím, celé to pochopit. Nechápal jsem a dodnes nechápu úlohu císaře Haile Selassieho. Jinak až na tohle jsem žádný problém, dá li se to tak nazvat, necítil. Ale proč nosili dready jsem celkem snadno pochopil.

A co ganja ?

   No, zprvu jsem mezi marihuanou a náboženstvím neviděl spojitost, nevěděl jsem jak to ve skutečnosti je. Prostě jsem to bral jako něco, co rádi dělali, i já jsem si s nimi čas od času zakouřil. Pak jsem ale zjistil, že kouřím hodně. Jeli jsme akorát autobusem na nějaký koncert a já jsem si akorát balil spliff, když v tu chvíli se na mě Bob otočil a řekl mi: „Chlape kouříš příliš!“. Chvilku jsem zpozorněl, protože ve srovnání s ním jsem kouřil opravdu docela málo. Ale on si ke mně přisedl a spustil na mně: „Hej chlape, místo toho abys tak kouřil, měl by sis otevřít Bibli a něco si přečíst“. Řeknu vám, udělalo to na mě dojem. Poté jsem už věděl proč ji tolik kouří.

Jakým člověkem byl ve skutečnosti Bob?

   Bob byl ohromně zábavný chlap, rád lidi bavil. Byl to ale také umělec, jehož hudby jsem si moc vážil. Ale všímal jsem si jeho postavení, on sám se podle toho musel chovat. Byl to typ člověka, který dohlížel na své soukromí. Víte, mnoho lidí s kterými se stýkal, a že jich bylo opravdu mnoho a skoro všichni se mu chtěli vrtat do soukromých věcí. Možná u mě si všiml toho, že já jsem se mu v soukromí nikdy nechtěl hrabat a tak jsem s ním ve skutečnosti byl mnohokrát jen sám. Měl jsem tak možnost ho v onom soukromí poznat. Vyprávěli jsme si různé příhody, vtipy, byla to opravdu zábava. Nebo při fotbale který tak miloval. Kopali jsme si u něj ve dvorku a při tom bylo hodně zábavy. Ale s hudbou to bylo jinak. Když jsme zkoušeli, byl vždy velmi vážný.

Řekl jste mu někdy, co jak chcete hrát?

   Nikdy jsem nic nenamítal, vždy jsem ochotně poslouchal jak a co mám hrát. Bob se ke mně choval vždy seriózně a i podle toho jsem k jeho hudbě přistupoval. Myslím si, že nikdy nebyl žádný problém i když mi někdy trvalo hrozně dlouho než jsem si kytaru správně naladil. Když se ale tak stalo, Bob na mě kývl a řekl „Jo, paráda člověče“.

Ovlivnil jste nějak jeho hudbu?

   Jednou jsem někde četl článek kde se psalo, že jsem americký bluesman který se snaží přidal trochu toho svého blues do reggae ale ve skutečnosti to bylo naopak, jejich hudba trochu ovlivnila mne.

Je pravda, že jste byl v místnosti, kde se vrazi pokusili zastřelit Boba?

   Ano. Byl to pro mně neskutečný šok. Akorát jsme zkoušeli na koncert který se měl uskutečnit, znáte ho jako Smile Jamaica. Nevím přesně kdy člověče, ale jak se vystoupení blížilo, členové skupiny byli čím dál nejistější. Všichni jakoby měli strach z toho co přijde až mi to najednou přerostlo přes hlavu a musel jsem se Boba zeptat, co se děje. Odpověděl: „klid všechno bude dobré, všechno bude v pořádku“. Tak si vzpomínám, mohlo to být tak dva dny před vystoupením, zrovna jsme zkoušeli, mohlo být kolem 19-té nebo 20-té hodiny večer, a dali jsme si přestávku.Šel jsem do kuchyně jen pro něco k pití, v kuchyni  už stál Bob se svým manažerem Donem Taylorem. Najednou uprostřed našeho rozhovoru se ozvalo takové klepání, dupání. Nějaký chlap přiběhl od zadního vchodu, vytáhl zbraň a začal střílet. Já stál zrovna v rohu místnosti – nemohl jsem nikam uhnout, nikam se schovat a tak jsem tam jen stál přitisklý u zdi. Zdálo se mi jakoby mi kulky létaly kolem těla, byl to neskutečný pocit, něco jako ve zpomaleném filmu. Cítil jsem, že ty kulky snad i vidím, nakonec ten chlap utekl předním vchodem. Jak jsem si všiml, že mě žádná kulka netrefila a trošku jsem se oklepal z šoku, vyběhl jsem k oknu a tam jsem viděl ještě další tři zdrhající násilníky. Schoval jsem se pod oknem a čekal co se bude dít. Pak jsem si všiml jak omdlel Don Taylor, ten schytal nejvíc kulek, byl v kritickém stavu, ztratil spoustu krve. Všichni jsme se šli schovat do sklepa než přijela policie. Stále jsem byl v šoku a nevěděl co se děje. Když přijela policie, vzali si mezi jinými i můj pas. Měl jsem hrozný strach, že oni vrahové znají místo, kde jsem ubytovaný. Avšak i přes tento strach jsem nakonec přespal v hotelu. Druhý den jsem se snažil zkontaktovat s někým z kapely, abych zjistil co se té noci doopravdy stalo. Ale zrovna jsem se s nikým za boha nemohl spojit.

Šel jste pak hrát na onen koncert?

   Ano. Nakonec mě Bob kontaktoval přes policejní vysílačku. Řekl jsem: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Jsem v domě na Strawberry Hills“, odpověděl jsem „Ihned přijedu“. Tak mě policie odvezla od  hotelu (bydlel jsem v Sheraton Hotelu) až do toho domu na kopci. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem viděl, kolik policistů tam na Boba dohlíželo. No a hned jak jsem se k němu dostal se mě Bob zeptal: „Donalde, chcete jít zahrát na tu show?“  Stáli jsme na balkóně, kde byl nádherný výhled na Kingston. Konečně jsem se cítil v bezpečí a tak jsem mu řekl „Bobe, půjdu hrát“. Tenhle koncert byl zajímavý tím, že někteří členové The wailers vystoupit nechtěli. Například nebyl nikdo, kdo by šel zahrát na basu.

Vždyť Cat Coore z Third World Bandu hrál na basu, vyplnil tak mezeru?

   Ano, tuším že právě Cat hrál na basu. Dodnes, když si na tento koncert vzpomenu mám zvláštní pocit. Spoustu útržků z koncertu najdete na youtube, ale mám pocit že poslední skladba "So Jah Seh" měla do mého milovaného bluesového stylu nejblíže.

Bylo to vaše poslední vystoupení s Bobem?

   Ano,v tom období ano. Vrátil jsem se za ním ještě na konci roku 1979. Stalo se co se stalo. Po koncertu Smile Jamaica jsme všichni odletěli na Bahamy. Byl jsem těmito událostmi opravdu dost otřesen a tak jsem šel za  Bobem a řekl jsem mu: „Bobe já si potřebuju dát pauzu!“

Kdy jste se vrátil ?

   Vrátil jsem se v roce 1979 v době, kdy měli naplánován koncert v Kalifornském Oaklandu. To jsem zrovna pobýval s rodinou v Anaheimu.

Byl to začátek konce, poznal jste na něm, že je již nemocný?

   Ne, moc jsem si toho nevšímal, protože se na podiu zdálo všechno v pořádku. Po koncertu byla, tak jako vždy, tiskovka v zákulisí. Bob na oné tiskovce neřekl ani slovo. Zdálo se, jako by byl nějak rozčarovaný. Já jsem si šel v půlce tiskovky odpočinout do hotelu, v tu chvíli Bob vstal a šel zamnou a řekl „Chlape ať to vypadá jak chce, jsem jen hrozně unavený“, řekl jsem „Bobe, pokud jsi unavený, prostě si udělej přestávku“, on mi odpověděl „Jo, po turné si ji udělám, teď nemohu, je to dřina, tvrdá dřina tohle všechno“ tak jsem mu opět odpověděl „Brachu, dej si pauzu!“ a myslíte že si ji dal? Myslím si, že ho ta jeho nemoc ovlivnila psychicky natolik, že už nechtěl ztrácet drahocenný čas  odpočinkem. Nemyslím si ale, že zrovna by tehdy někdo poznal že je nemocný.

Jste na nějakém z koncertů u the Wailers zachycen na kameru?

   Víš, já vlastně ani nevím.Těch koncertů byla taková řada a byla i spousta míst kde natáčel televizní štáb. Ale jak jsem řekl, opravdu jsem žádný takový záznam ještě neviděl.

Tím bych toto Interview chtěl zakončit, protože se pak znovu věnuje otázkámi a odpověďmi kolem blues.
 
   Závěrem jen dodám, že Donald Kinsey po albu "Bad Situation" ještě se svým otcem vydal alba "Can´t Let Go", "I am Blues" a "Ramblin Man". Nahrávali spolu až do otcovy smrti v roce 2001. Poté Donald hrál už jen se svými bratry pod názvem The Kinsey Report – Donald Kinsey – zpěv a kytara, bratr Ralph na bicí, bratr Kenneth na basu, Ron Prince na kytaru. V roce 1987 vydali své album "Edge of The City". Dodnes hrají pro radost a dodnes vyprodávají sály a divadla a jsou ceněnými hosty mnoha festivalů. Navštivte jejich oficiální stránky www.donaldkinsey.com a jeho kanál na youtube na www.youtube.com/donaldkinsey.


Pro tento obsáhlý článek jsem vložil různé fotografie z turné Rastaman Vibration, kde jsem si Donalda všiml. Ve videozáznamech ho hledejte ve videu z Londýnského Exeter Devon Clubu, nebo  v klipu Top of Pop z Amsterodamu , vše z roku 1976 .