Afrika bývá mediálně neprávem opomíjena, ba co hůře, prezentována jako kontinent plný etnických konfliktů, nemoci AIDS, hladomoru a dalších tragických událostí. Zároveň může nezasvěcený laik získat dojem, že Afrika je monolitním kontinentem bez dějin a bez progrese.
To je samozřejmě mylná a nebezpečná představa, která jen prohlubuje pocity nepochopení, xenofobie a strachu z „jinakosti.“ Afrika je vpravdě pravým opakem, jedná se o kontinent s nesmírně bohatými dějinami, kulturami a bezpočtem jazyků, jimiž hovoří lidé všech barev pleti a vyznání.
Od dob rozpadu koloniálních systémů panuje v Evropě snaha o větší a hlubší poznání Afriky, které by šířilo myšlenku vzájemného dialogu, tolerance a pochopení. Koneckonců je to právě Evropa, která vtiskla Africe nesmazatelnou stopu, bohužel ne vždy šťastnou.
Česká republika (a bývalé Československo) se může pochlubit ve střední a východní Evropě poměrně unikátní tradicí vzájemného česko-afrického poznávání. Češi působili v Africe již v 18. století a bezesporu každý Čech dnes zná slavná jména dr. Emila Holuba, nebo cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Po druhé světové válce vznikla na půdě pražské Filozofické fakulty afrikanistika jako studijní obor a česká věda dala světu několik významných postav, které pronikly daleko za hranice republiky, jmenujme například profesory Karla Růžičku, Karla Petráčka, Ivana Hrbka, Luboše Kropáčka či Josefa Kanderta. Přes určité komplikace se daří držet tradici české afrikanistiky i nadále a věřme, že se bude zájem o studium afrického kontinentu do budoucna prohlubovat...
Pokud byste si rádi přečetli více, zde si můžete stáhnout celý dokument: