Lidé se často ptají jaké to je někam přijít a z rádia slyšet Bobovy skladby. Je to opravdu hluboké; je to jakoby byl stále se mnou. Vždy to vyvolá vzpomínky. Přiznám se, nemohu se vždy dočkat až uslyším jeho hlas.
Než naposledy zavřel oči, slíbil mi, že tu bude stále. Doktor mi řekl, že umírá na rakovinu a že už není žádná naděje. Jeho hlava mi ležela v náručí a já mu zpívala
"God Will Take Care of You". Pak jsem začala plakat a stále opakovala
"Bobe, prosím, neopouštěj mně". On jen zvedl oči a řekl
"Opustit tě a jít kam? Proč pláčeš? Zapomeň na pláč, Rito. Jen dál zpívej. Zpívej! Zpívej!"
Pokoušela jsem se zpívat dál když jsem si uvědomila, že ta skladba pokračuje slovy "Nikdy Tě neopustím, všude kde budeš, budu s tebou...".
Takže když teď slyším jeho hlas, je to takové potvrzení toho co říkal. Tedy, že bude stále se mnou. Jeho hlas totiž člověk může zaslechnout opravdu kdekoliv, kamkoliv se vydá. Po celém světě. A myslím si, že je dobře, že lidé mají šanci jeho hlas slyšet. Ovšem oni slyší jen jeho. Ale já, já slyším více, jelikož jsem na většině těch skladeb. Takže já slyším a vnímám i sebe.
Pro inspiraci úryvek z knihy No Woman No Cry - My Life with Bob Marley (R.Marley, H.Jones)