Jsou dny, kdy cítíš se tak znavená,
jakoby celičký svět jen na Tobě stál.
Jsou dny, kdy zdáš se být tak ztrápená,
jakobys nevěděla kudy dát se dál.

   V ulicích svých Babylon nyní mě vězní,
nohy mi těžknou jak k dlažbě je váže.
Všude ruch, hudba tu nezní.
Na duši temné stesky mi háže.

Žijeme v čase věčných stresů,
strachu, shonu
a nočních děsů.

  Svítá, žhnoucí slunce vystupuje na oblohu a oznamuje tak nový den. Čtveřice mužů, nesoucích oštěpy ,  opouští vesnici.

  Za soumraku zavírá se květ
a s tím mizí jeho vůně.
Zbývá posledních pár vět
a srdce stůně.

  Každý okamžik v noc i den
je pravá chvíle pro chválu Jeho Výsosti,
neb Selassie je právě ten,
z jehož já raduji se blízkosti.

  Jako jitřní slunce když prozáří kraj,
Jako květ v rozpuku když provoní háj.
Stejně tak príjemně vonná a hřející,
Je mi tvá prítomnost, duši mou hojící.

  Není vždy vše zlato, co se třpytí,
ne vždy a za všech okolností.
I to co zdá se, že tě nerozlítí,
mnohdy může končit zlostí.

 Stůj! Tak zůstaň stát!
Alespoň na malou chvíli.
Jasná se muže tvá cesta zdát,
však k jakému vede tě cíli?

 Tak se trochu stydím
za to co u vás vidím.
A ač není to mou věcí,
tak se stydím přeci.

  Paprsky odpoledního slunce
ozařujou žlutou trávu
na pláni nekonečna
a plání se plouží karavana

Všude kolem mě
je bílo
sněží

  Nesmyslná válka
Vedená pod záminkou šíření míru

  Slunce zapadá do modrého karibiku
padá tma a cikády zpívají svojí
pronikavou píseň
a v Trench Townu se rozsvěcejí světla

  Po dlouhých rozhovorech
Si mě doktor vzal stranou
A šeptem mi sdělil holou a surovou pravdu
Která mě zasáhla jako kopí