Informační >> Když sbližovat, tak všechny

Když sbližovat, tak všechny

Vydáno dne 23. 05. 2005 (3360 přečtení)
Reportáž o léčbě drogové závislosti

Chtěl bych se s vámi podělit o jednu čerstvou zkušenost, kterou považuji za nesmírně zajímavou a užitečnou. Získal jsem ji v rámci vedlejšího programu, původně dokonce neplánovaného, během blokové výuky geografie. Náš učitel zařídil velmi zajímavou návštěvu, které jsme se zprvu trochu báli, ale po jejím skončení, a myslím, že vyjadřuji názor naprosté většiny spolužáků, jsme za ní byli moc rádi. Pokusím se vyhnout jakýmkoliv sdělením, která by mohla vést k bližšímu odhalení osob nebo místa, ani ne proto, že by byl jakýkoli důvod je krýt, ale prostě proto, že jsem si, opojen novou cennou zkušeností, při odchodu neuvědomil, že o tom budu chtít zřejmě něco napsat, a nepožádal jsem o svolení.

Protože tyto stránky jsou mimo jiné o kultuře, která je velmi úzce spjata s marihuanou - v případě nadměrného užívání možným odrazovým můstkem k tvrdým drogám, přišlo mi dobré umístit článek právě sem.

Naše návštěva se uskutečnila v jedné komunitě, kde se dobrovolně léčí drogově závislí lidé. Jak jsem již říkal, byla to pro nás všechny příležitost první a naprosto unikátní, protože jsme byli přijati jako návštěva a zároveň jako součást skupinové terapie, kterou tito lidé v rámci léčby podstupují. Byli jsme přijati velmi příjemně, což umožnilo rozptýlit naše obavy z tohoto setkání, které postupně, jak jsme se blížili asi dvoukilometrovým pochodem lesní silnicí, rostly. Netušili jsme totiž, v jakém stavu se tito lidé nacházejí, jaká s nimi bude řeč, jak se budou projevovat, jak na nás budou hledět. Vlastně jsme se cítili, jako když jdeme do ZOO, což bylo velmi nepříjemné. O to příjemnější bylo velmi rychlé rozptýlení těchto obav plynoucích čistě z naší nezkušenosti.

U vchodu jsme potkali několik mladých lidí – klientů, s nimiž jsme se pozdravili jako se známými, což také přispělo k odlehčení nálady. Poté nás uvítala paní terapeutka, která nám poskytla takový úvod do problematiky drogově závislých a také informace ohledně chodu celé komunity. Zároveň nás ujistila, že nejlepší, co můžeme při hovoru udělat, je mluvit naprosto přirozeně a přistupovat ke klientům jako k obyčejným lidem, protože takoví v podstatě stále, nebo opět, jsou. Po úvodu a poté, co se účastníci léčby navečeřeli, přišli za námi do společenské místnosti. Pro představu nyní krátce o komunitě: jedná se o pozemek s budovou, která dříve sloužila jiným účelům, nyní je sídlem projektu pomoci drogově závislým. Tento projekt je ze 75 % financován státem, a protože jej realizuje nezisková organizace, obstarávají zbytek příjmů přímo klienti prostřednictvím různých brigád. V komunitě působí osm terapeutů a kapacita je cca 15 pacientů. V současné době se zde léčí 9 lidí ve věku od 18 do 28 let. Každý je zde různě dlouhou dobu, přičemž odhadovaná doba léčby je 8 – 15 měsíců, podle pokroků jednotlivců. Léčba je rozdělena na tzv. fáze (0. – 3.). Poté, co se člověk rozhodne pro léčbu, podstoupí nejprve v nemocničním zařízení ambulantní léčbu, tzv. detoxikaci („detox), která trvá od 2 týdnů do 2 měsíců, opět závisle na spoustě subjektivních aspektů. Během detoxikace se vlastně organismus zbavuje po fyzické stránce většiny negativních následků užívání drog a člověk je tak připraven na léčbu prostřednictvím skupinové terapie, která se již zabývá především duševní stránkou těchto následků a hlavně odstraněním vlastní závislosti. Na skupinu a její roli jako společenství je zde kladen velký důraz – je to prostředek k poznání sebe sama, je to nastavované zrcadlo, klient je závislý na tom, jak jej skupina bere, jeho osud a postupy v léčbě jsou do velké míry závislé na mínění celé skupiny. Zkrátka skupina funguje v podstatě na základě principu „jeden za všechny všichni za jednoho“. Léčený si zde navíc osvojuje nebo připomíná základní morální zásady, o které jej braní drog připravilo. Pokud jsem zmínil ony fáze, kterými klient prochází, tak tou úplně první – prý nejméně příjemnou, kdy klient nesmí s nikým mluvit, pouze si rozmýšlí, zda chce v zařízení zůstat a léčbu nastoupit, je tzv. nultá fáze, která trvá 24 hodin. Po ní nastupuje fáze první, kdy si klient vybírá „bratra“, tedy léčebně staršího účastníka terapie, který jej má na starost, což je velmi zodpovědná práce. Vedle toho se klienti zásadně podílí na chodu celé komunity, takže má každý přidělen jeden nebo více úkolů, za které zodpovídá (krmení zvířat, topení, kuchyni apod.). Ve druhé fázi již může klient občas zařízení opustit (např. za účelem návštěvy u lékaře), a také dostane příležitost k návštěvě domova (v první fázi sice může také opustit areál, ale jen v nutných případech a pouze za doprovodu „bratra“). Třetí fáze se vyznačuje mimo jiné ještě větší volností a zakončením této fáze také končí léčba, která, byla-li úspěšná, navrací klienta do normálního života. Mezníky mezi jednotlivými fázemi jsou tzv. „maturity“, kdy je postupujícímu zadán nějaký úkol – od jeho spoluúčastníků i od terapeutů. Po jeho splnění dochází k vyhodnocení, kdy se úplně každý vysloví pro postup nebo naopak setrvání klienta v dosavadní fázi, přičemž ve sporných případech mají terapeuti právo veta. Denní program se skládá z tzv. skupiny (základ terapeutické práce), dále relaxace, osobního volna a z velké části z práce jako důležité součásti terapie. Klienti pracují poměrně tvrdě. Program je dále doplňován o různé víceméně pravidelné činnosti např. s externími spolupracovníky a podobně.

Nuže, skončil jsem tím, že po večeři přišli klienti za námi do společenské místnosti, kde jsme seděli, již vybaveni základními vědomostmi pro úspěšné zvládnutí toho, co mělo následovat. Z devíti mladých lidí využilo příležitosti být zpovídán osm. Nás na ně bylo asi patnáct. Sesedli jsme se do kruhu v křeslech a nejprve přišlo postupné představení nás všech – jméno, původ, co děláme, jaká máme hobby apod. Obyvatelé komunity navíc přidávali údaj o fázi léčby, v níž se nacházejí, což nám umožnilo přestavit si její význam (postup do vyšší fáze se zde skutečně bere jako taková maturita, kdy úspěch se slaví a neúspěch motivuje k větší práci na sobě). První vteřiny byly trochu rozpačité, protože přirozeně nikdo nechtěl začít, ale pomohl nám jeden z klientů, když řekl, ať se nebojíme a ať to do nich „napereme“. Poté již začaly padat první otázky a velmi rychle se rozptýlilo napětí, protože dotazovaní odpovídali klidně, naprosto normálně, otevřeně a humor a smích byly běžné. Brzy se celá diskuse podobala spíše třídnímu srazu než skupinové terapii s drogově závislými. Dozvěděli jsme se o různých a různě smutných osudech, které vedly k braní tvrdých drog. Byl tam například bývalý vysoce postavený manažer firmy, který bral drogy cca 10 let během své práce ve vedoucích funkcích ve firmě, dále středoškolští studenti a podobně. Některé k drogám přivedlo neuspokojení ze svého života, jiné absence ocenění ze strany rodiny, přílišné nároky rodičů, stres, pocit šedivosti života a jiné. Někteří měli na kontě trestné činy. U některých nyní převládala lítost nad tím, co způsobili svým blízkým i jiným lidem, což se ukázalo být významnou motivací pro posílení rozhodnutí léčit se.

Témata hovorů se točila okolo příběhů, jak se jednotlivci k drogám dostali, jejich dětství, rodin, následků, vývoje jejich závislosti, koníčků, vizí do budoucnosti, přání, varování a poučení pro nás jako možné oběti drog i jako budoucí učitele. Přímo prožité zkušenosti jednotlivých klientů, které svou podobností potvrzovaly svou neomylnost, se ukázaly jako nedocenitelný zdroj poučení pro nás. Velmi cenné bylo slyšet přímo z úst léčících se narkomanů, jak nevinně závislost začíná a jak zákeřně a nezvratně se vyvíjí až k totálnímu dnu, kdy se člověk buďto musí rozhodnout pro léčbu nebo zvolit nevyhnutelný konec. Byli jsme varováni, že distribuce drog pro mladistvé je velmi důmyslně chráněná před odhalením. Dozvěděli jsme se, jak pozorovat okolí, abychom měli šanci poznat, zda v něm někdo bere drogy a také to, že je často velmi těžké, téměř nemožné to poznat. U některých klientů to rodiče zjistili třeba až po několika letech a to jen díky tomu, že kupříkladu náhodou objevili věc, která o tom svědčila (drogu, aplikátor apod.).

Dalším obrovsky důležitým poznatkem, na kterém se všichni shodli, bylo, že léčba může být úspěšná pouze v tom případě, kdy se sám postižený rozhodne s drogami nadobro skoncovat. Nemá smysl začínat léčbu „kvůli někomu“. Proto je pro okolí narkomana velmi důležité překonat obrovsky obtížnou věc (zejm. v případě rodičů), a sice doslova jej odvrhnout. Čím dříve bude vyhozen na ulici bez jakékoliv pomoci, tím dříve si sáhne na úplné dno a dostane šanci, aby v něm uzrálo rozhodnutí vyléčit se. Zní to sice velmi krutě, ale jednoznačně bez sebemenších odchylek se na tom shodli všichni - klienti i terapeutka. Říkali doslova: „hlavně mu nesmíte jakkoliv pomoct, ani dát jídlo, ani oblečení, prostě úplně odkopnout“ – pak se teprve podle jejich slov dostane na dno pocítí potřebu se odtamtud odrazit. Léčbu totiž může nastoupit prakticky kdykoliv. Ti, kdo tak nečiní, mají v podstatě jeden hlavní důvod – věří, že se s drogou dovedou vypořádat sami, což je podle slov zúčastněných naprostá utopie. Vůbec, během celého sezení bylo vidět, že se jak klienti, tak terapeutka na zásadních věcech naprosto shodují, a přitom to byly věci, s kterými měl každý své vlastní zkušenosti. To jen potvrzuje pravdivost a skutečnost toho, co nám jednohlasně kladli na srdce.

Mimo téma nezůstala ani jedna z lehkých drog, která je dnes velmi běžná v širokých masách všech věkových, profesních a sociálních skupin – marihuana. Jak terapeutka, tak klienti potvrdili, že v případě, že se marihuana užívá střídmě a velmi opatrně s rozmyslem, je dokonce užitečná (např. na astma nebo některé choroby provázející stáří), ale v případě, že se její užívání (zejm. kouření) stane každodenní záležitostí, stává se nebezpečným mostem k drogám tvrdším. Že hrozí toto nebezpečí, lze na sobě prý poznat celkem snadno – marihuana již nestačí, ani ve větším množství se její dřívější účinky neprojevují, pocity blaha střídají stavy depresivní a podobně.

Pro mě, jakožto skeptika vůči neškodnosti dnes tak vlivné kultury kolem techno hudby, bylo zajímavé ujištění, že až na mizivé procento neexistuje techno kultura bez drog – alespoň tzv. „tanečních“, ale i tvrdých.

Během sezení jsme se dotkli různých témat, dokonce i takových, která se ukázala z terapeutického hlediska jako riziková, takže jsme byli požádáni, abychom tato témata dál nerozvíjeli – přestože někteří klienti se o nich dost živě rozhovořili. Ale jsou i témata, která mohou přímo podněcovat chuť na drogu, takže je pochopitelné, že taková by neměla být z nekvalifikovaných úst rozvíjena. Každý z klientů měl dost prostoru, aby pověděl, co má na srdci, a měl jsem pocit, že nakonec i oni jsou rádi, že si je někdo přišel se zájmem poslechnout. Náš zájem o jejich příběhy a zkušenosti totiž očividně každou minutou rostl tak, že bychom ani neodešli, pokud by nám paní terapeutka taktně nepřipomněla, že se blíží večerka. Svou významnou roli zajisté sehrála také přítomnost maminky jednoho z klientů, která přijela na návštěvu. Protože tam jezdí častěji, hovoří již o tomto společenství jako „o svých dětech“. I její postřehy, jako rodiče, který také zprvu nic netušil, byly velmi přínosné.

Celý večer, který nakonec trval přes dvě hodiny, uběhl velmi příjemně. V jeho průběhu jsem pocítil rostoucí náklonnost k těmto lidem, kteří se často velmi nevinně stali ubohými oběťmi této současné metly celého lidstva. Ukázali, že si rádi povídají, jsou rádi za projevy zájmu o své osoby, mají smysl pro humor, rádi se smějí, umějí udělat důležité rozhodnutí a jít za vytyčeným cílem.

Co říci na závěr? V případě, že tito lidé budou úspěšní, domnívám se, že budou obrovsky platnou silou v potírání kladného vztahu k drogám u současné mládeže, protože to mají přímo prožité. A takovou zkušenost zprostředkuje zřejmě málokterá příručka. A nejdůležitější podle mě, kromě získaných nedocenitelných vědomostí, bylo, že se nám tito drogově závislí lidé ukázali jako lidé, kterým je možné a stejně příjemné podat ruku jako komukoliv jinému, což potvrdilo velmi srdečné loučení a pozvolné opouštění areálu komunity, provázené mnoha upřímnými přáními jako „ať ti to dobře dopadne“, „ať to zmákneš“ a podobně.




Vyhledávání na webu

rozšířené hledání
 

  Čtenáři


Jméno:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Podporujeme




Náhodný odkaz
na partnera