Rastafari >> Ostatní >> Kolonizace Etiopie

Kolonizace Etiopie

Vydáno dne 30. 04. 2010 (3209 přečtení)
   V tomto článku Vám přinášíme náhled na prvotní pokusy o kolonizování Etiopie až do její první okupace Itálií. Článek je výtažkem z knihy Lev ze Kmene Judova, jejímž autorem je Profesor ThDr. Alois Musil (mezi Araby používal také jméno Músa ar Rueili) (narodil se 30.června 1868, Rychtářov u Vyškova – zemřel 12. dubna 1944, Otryby u Českého Šternberka) byl český katolický kněz, orientalista, biblista, cestovatel, etnograf a spisovatel. Je považován za jednoho z největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století. Jeho snaha o prohloubení teologických studí jej přivedla k zájmu o arabský svět. Proto v letech 1885–1898 studoval na Dominikánské biblické škole v Jeruzalémě a na Jezuitské univerzitě sv. Josefa v Bejrútu.


Ethiopian woman   Při svých výzkumech v Jordánsku v okolí skalního města Petry objevil roku 1898 pouštní palác Kusejr Amra s barevnými freskami, který postavil umajovský chalífa al-Valíd II., což vzbudilo doslova světovou senzaci (palác je od roku 1985 památkou UNESCO). Své poznatky a objevy z této doby shrnul do svých knihy Arabia Petraea (čtyří díly) a Kusejr Amra vydaných německy ve Vídni.

   V letech 1929–1932 vydal Alois Musil zjednodušené verze svých cestopisů v osmi svazcích česky a z podnětu prezidenta Masaryka začal vydávat řadu Dnešní Orient o současném politickém a hospodářském vývoji na Arabském poloostrově, v Etiopii, Iráku, Egyptě, Indii, Íránu a Afghánistánu, Palestině, Sýrii, Libyi, Turecku a Súdánu. Dílo vyšlo v jedenácti svazcích, poslední svazek, věnovaný Francouzské severní Africe, Musil již nedokončil.

   Musilova vědecká práce na poli arabistiky dosáhla velkého mezinárodního uznání. Musil byl členem většiny evropských vědeckých společností a roku 1928 mu Americká geografická společnost udělila Zlatou medaili Charlese P. Dalyho a zapsala jej do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona. Paradoxem proto je že pro českou veřejnost zůstává téměř neznámý, jelikož za doby druhé světové války se dostal do situace, kdy byl nucen se rozhodnout zda-li zachrání život svých přátel výměnou za mapy pouštních oblastí, které měli posloužit Německým Afrikakorps. Následkem této výměny byl komunistickým režimem považován za nepřátelského agenta a jeho publikace byli v Čechách zakázáno publikovat.

   Autor se zajímá o rozmach koloniální politiky, kdy sotva si Velká Británie vzala roku 1882 Egypt, zatoužila po jeho obrovských provinciích súdánských a snažila se zakotvit v Habeši. Aby si postup usnadnila, pobídla k účasti Italii a Francie následovala jejich příkladu. V Habeši a na jejím pomezí se chystala Srdečná dohoda britsko-francouzská z 1904, jakož i tajné úmluvy s Itálií, které vedly ke smlouvě londýnské z 26. dubna 1915 a k odklonu Itálie od trojspolku. Zapomenutá a zaostalá Habeš se octla ve velké světové politice a význačně zaujala místo mezi státy dnešního Orientu.

   Izolace Habeše začíná v polovině sedmého století kdy muslimové zarazili rozkvět starého království aksumského, neboť obsadili Egypt a rudomořské pobřeží a přerušili tak spojení s křesťanskými státy evropskými a asijskými. Muslimové vzali Habešanům jejich državy v Arábii, na africkém pobřeží Rudého moře a Indického oceánu, jakož i jižní kraje a obzvlášť Harar odloučili od vlastní Etiopie, takže z bývalé říše zůstala sotva pětina.

   Kolem roku 1270 byl poslední král z dynastie Zagwe svržen králem, který se prohlašoval za nástupce aksumských císařů a dědice šalomounovských vládců. Šalomounovci vzešli z etnické skupiny Habešanů, kterým také vládli a po kterých nesla Etiopie název Habeš, samotný název Etiopie je odvozen od řeckého "Zem sluncem spálených tváří". Šalomounovci v zemi vládli s několika přestávkami od roku 1270 do 20. století. Za jejich vlády se zformovala Etiopie přibližně do současného rozsahu. Habešští císařové si během své vlády podrobili většinu obyvatelstva žijícího v dnešní Eritrey a Etiopii. Úspěšně bojovali s tureckými i arabskými vojsky, která vtrhla do Habeše, a navázali úspěšné kontakty s některými evropskými mocnostmi.

   V 16. stol se Turci pokusili vytlačit Portugalce z Indie, ale to se jim nepovedlo, namísto toho se pevně usadili v různých přístavech poblíž Habeše a pronikli do vnitrozemí. Habešanům podali pomocnou ruku Portugalci, když se roku 1541 vylodili a společnými silami zažehnali muslimské nebezpečí. Na sever se však začali tlačit domorodé kmeny Gallů podporované židovskými Falaši a Turky. Tehdejší císař Suzneos se domníval, že snáze uchrání svou nezávislost, když se spojí s Římem, a tak požádal papeže Pavla V., jakož i španělského krále Filipa III., jemuž tehdy Portugalsko patřilo, aby si ho ujali a poslali mu nejen misionáře, ale i zbraně. Avšak lid zůstal věrný domorodému duchovenstvu, přecházel ke Gallům a nastala občanská válka, císař byl tak okolnostmi donucen aby spojení s Římem zrušil a obnovil starý církevní řád. Za vlády císařova syna Fasilida vypravili Holanďané do země své protestanské misionáře, jenž působili velké potíže jelikož rozdmýchali hádky o božství a přirozenost Kristovu. Větší problémy však začali působit misionáři francouzští, kteří přišli později, císaře který tehdy vládl si omotali okolo prstu, měli u něj velké slovo, ovlivňovali církevní rozhodnutí a na jejich popud se nepohodl s metropolitou. I jednotliví pohlaváři se snažili profitovat na obchodu s Evropou, zvláště pak ti co měli na starosti přímořské oblasti a Velká Británie toužíce zajistit si Rudým mořem spojení s Indií nabádala indickou vládu aby zásobovala pána Tigre zbraněmi a náboji. Velmi podobně se pak chovala jakákoliv mocnost, která toužila z Habeše urvat co nejvíce a tak popuzovala pohlaváry proti císaři a vyvolat tak rozkol říše.

   Vše nasvědčovalo tomu že se Habeš rozpadne a pod tíhou občanské války, avšak v 2. polovině 19. století se bojovník Kahsa zkouší sjednotit říši za pomoci církevního metropolity, který stíhal církevní kladbou znepřátelené duchovenstvo, jenž tehdy bylo rozdvojeno dávným sporem o osobu a přirozenost Kristovu. Kahsa nad rebely zvítězí a roku 1855 se nechá korunovat na císaře Theodora II. a sjednotí celou říši pod svou vládu s kterou přicházejí do Habeše první změny v podobě zákazu otroctví a dalších výhod pro její obyvatele. Tou dobou se stavěl Suezký průplav. Evropské velmoci, obzvláště Francie a Velká Británie, se tlačili do Rudého moře a hleděli si získat stoupence v Habeši, jednáním s jejich diplomaty si císař kvůli své neznalosti podepsal svou záhubu.

   K italským a francouzským misionářům přibili ještě angličtí a nastal mezi nimi politický a hospodářský zápas. Theodor by rád zahájil obchodní styky s Francií a Anglií a tak napsal roku 1862 vlastní rukou císaři Napoleonovi a královně Viktorii. Napoleon odpověděl hned, Viktorie však mlčela, tou dobou ho angličtí misionáři zbytečné popuzovali a on je ze vzteku a podezření že jsou proti němu spolčeni s Turky nechal uvěznit a stejně tak konzulátního zástupce, který přijel vyjednávat o jejich propuštění. To si Británie nenechala líbit a v roce 1867 se její vojska vylodila v zátoce Zula, odkud postupovala za podpory kolaborantů až k císařovu úkrytu v horách, kde také Theodor spáchal sebevraždu. Tak tedy zahynul první císař sjednocené Habeše. Evropští křesťané, kteří přicházeli aby jeho křesťanským poddaným pomáhali, se mu stali záhubou.

   Další léta byla ve znamení bojů mezi dvěma nejsilnějšími pohlaváry, kdy vyhrál ten vyzbrojený Angličany, pozdější císař Johannes IV. Za jehož vlády se odehrál závod velmocí o již dokončený Suezský průplav. Velká Británie soupeřící s Francií domlouvala se tajně s Itálií, aby si rovněž zřídila kolonie na pobřeží severní Afriky. Francie za to naváděla Egypt, aby obě její soupeřky předešel. Egyptské vojsko se tak tlačilo do Habeše avšak bylo poraženo a vypuzeno přičiněním nezávislého krále Menelika, poté se země pomalu začala z nepokojů zotavovat. Bohužel, pokojný vývoj netrval dlouho a koncem roku 1881 podnikly z egyptského Súdánu prvý nájezd na Habeš rozvášněné čety muslimů a bezmála ve stejnou dobu nastal na rudomořském pobřeží nápor Italů. V chaotické situaci ze strachu před podporou egypťanů místními muslimy byl vydán rozkaz jejich pokřtění, což situaci jenom zhoršilo.

   Císař Johannes se ucházel již brzo po své korunovaci o pomoc francouzskou. Francie se ho neujala, zato však se vypravilo Habešské poselstvo do Ruska, soudíc že by bylo prospěšné spojit se s pravověrnou církvi. Nicméně po tom co válka s Tureckem ruskou výpravu oddálila a nepřející Italové  nakonec vytoužené odborníky s bohatými zásobami do země nevpustili byli naděje zmařeny.

   Itálie v Habeši se opírala ve svém postupu na Rudém moři o Velkou Británii a Menelika II jež byl v červnu 1872 vybídnut od představeného kapucínských misionářů, aby navázal styky s italským králem. Od těch dob si dopisovali a italští kapucíni s italskou zeměpisnou společností připravovali půdu v regionu Šoa a postupně zabrali přístav i s okolím, když Menelikovi slíbila zásobování zbraněmi a ujednala s ním přátelskou a spojeneckou smlouvu. Nemálo se zarazil Menelik a ještě více císař, když se dozvěděli že italské vojsko 5. února 1885 obsadilo region Massawa, do které se chystali Habešané aby si zajistili svobodný odvoz a vývoz zbraní a jiných potřeb. Císař hrozil válkou. Itálie popuzovala Menelika proti němu, ten odmítl, avšak v konfliktu zůstával stranou.

   Císař chtěl na Massawu zaútočit, ale musel se bránit nájezdům Mahdistů ze Súdánu a roku 1889 při rozhodující bitvě s nimi zemřel, když se ve vítězném nadšení vytrhl z řad, dostal se daleko dopředu a byl zabit. Vítězství se tak proměnilo v porážku. Druhý císař sjednocené Habeše zahynul vinou svých křesťanských evropských bratří. Místo toho aby ho podporovali, posilovali jeho odpůrce křesťanské i muslimské, těšíce se, že z rozpadlé říše uchvátí, co se jim hodí. O křesťanství a křesťanskou osvětu se přitom nestarali.

   Poté co byl na císaře korunován Menelik II, který upevnil svou pozici na trůně. Za jeho vlády dochází k obratu postoje velmocí, když jí začínají napomáhat a materiálně zajišťovat. Nejvíce péče věnovala Menelikovi Itálie. Jenž byla podporována a nabádána od Velké Británie, která by se ráda s její pomocí zbavila mahdistů v Súdánu, Itálie zamýšlela dostat celou Habeš pod svou svrchovanost  a za nástroj k tomu jí měl sloužit Menelik. Prozíravý Menelik věděl že by se Itálii stěží ubránil, proto jevil ochotu ponechat jí severní kout Habeše, ale nemínil trpět aby postupovala dál. Italští diplomaté si mysleli že ho oblomí, jeden z nich Conte Antonelli, který byl také Menelikovým přítelem u něj vymohl podepsání smlouvy, že Itálie bude za Habeš zastupovat v zahraničí, pokud to uzná za vhodné. Italové však svou verzi pozměnili, jako by byl Menelik souhlasil, že ho budou moci zastupovat ve všech věcech zahraničních. Itálie i přes svůj slib postupovala dál do středu země. Menelik pochopil italský výklad smlouvy až když si stěžoval u ostatních mocností a hned se proti tomu tvrdě ohradil, že ve znění amharském nic podobného není a že byla smlouva schválně porušena. Velká Británie se ve sporu přiklonila k Itálii a jejich protektorát uznala. Obojetnost Menelikova tak nesla ovoce, jakého se nenadál. Dostal se na císařský trůn, celou Habeš sjednotil, přidal k ní obrovské državy a toto ovoce jeho dlouholeté, vytrvalé a namáhavé práce mělo připadnout cizincům, Italům. Když císař nemohl po dobrém vymoci aby byla nezávislost jeho země uznána, vypověděl s Itálií všechny smlouvy a začal proti nim zbrojit, po sérii několika konfliktů se nakonec císař utkal s hlavním italským vojskem u Advy, kde ho definitivně porazil, 26. října 1896 pak podepsal mírovou smlouvu, ve které Itálie uznala nezávislost Habeše.

   Po vítězství u Advy se evropské velmoci dívali na císaře zcela jinak, než předtím a hleděli si zajistit jeho pomoc nebo aspoň souhlas při svých počinech ve východní polovici severní Afriky. Velká Británie chtěla rozšířit svůj vliv a císař vážící si Angličanů, nechtěl proti sobě popudit mocného souseda, projevil souhlas se státní bankou a udělil 10. března 1905 zástupci britské National Bank of Egypt výsadu na zřízení Bank of Abyssinia na 50 let. Všechny tři velmoci, majíce společný zájem, aby byla celistvost Habeše zachována a aby se dohodli o případném zásahu, kdyby nastaly zmatky, vymezili si oblast svého vlivu.

   Habeš se pomalu začala rozvíjet a civilizovat, císař zrušil otroctví, zmírnil tresty, zavedl vlastní měnu a přidružil zemi k poštovní unii. Dal vybudovat mnoho silnic a cest a upravil nebo znova postavil četné mosty. Mezi jeho poslední počiny patřilo to že nechal vyslat výpravu do Petrohradu, aby dosáhl pomoci k odloučení církve habešské od koptské. Správně tak soudil že přímý styk jeho duchovenstva se vzdělanou církví evropskou by zajistil pramen pokroku, proto přál přidružení habešské církve k ruskému pravoslaví, narazil jak na odpor Francie a Itálie, kteří měli v zemi své misionáře, Rusko tak na popud velmocí odložilo Menelikovo přáni na dobu pozdější.

   Po Menelikově smrti znovu vypukly občasnké války a soupeření o trůn, až jej nakonec převzala jeho dcera císařovna Zawdithu v zastoupení regenta Tafariho, který měl vládnout a spravovat říši. Tafari pátral po způsobu, kterým by se ubránil žádostivým sousedům a tak nadšeně uvítal zprávu o Společenství národů, neboť se mu zdálo že by mohla být nejlepší záštitou jemu a jeho poddaným. Ale zástupci Velké Británie a Itálie jevili ochotu Haběši vyhovět dokud nezruší otroctví a zamezí dovozu zbraní do Afriky. Paradoxem bylo, že Habeš nemohla zamezit dopravu otroků, když se proti otrokářům nezakročí v sousedních koloniích evropských, odkud své otroky odvádějí a že obchodníci s otroky jsou britští příslušníci, tudíž že odpovědnost nenese pouze Habeš, nýbrž i Velká Británie a Francie. Tu doporučila politická komise na přímluvu francouzského zástupce 28. září, aby byla Habeš přijata za člena Společenství Národů aspoň dočasně, až prokáže že dbá zákona o otroctví.

   Tafari roku 1924 opustil svou vlast aby se vydal seznámit se s Evropu a jejími osobnostmi. Nadšeně byl vítán ve Francii, avšak nadšení ochablo, když se mu nepodařilo domluvit svobodný úsek v Džibuti, kde měla Francie svou železniční stanici. V Londýně se k němu měli velmi chladně, když mu nabízeli pro něj nevýhodnou výměnu přístavu za jezero Tsana. V Itálii ho Mussolini nepřijal na ministerstvu zahraničních věcí, nýbrž na koloniálním, aby dal najevo, že nepovažuje Habeš za stát rovnocenný, nýbrž za zemi závislou na Itálii. Když císař ze své cesty vrátil s přesvědčením že křesťanská Habeš nemá mezi křesťanskými velmocemi jediného upřímného příznivce, uvažoval o hledání opory ve Spojených státech nebo v Japonsku. Což se také stalo, když Američanům nabídli stavět přehradu na jezeře Tsana, americké veřejné mínění zabývající se přehradou začalo obviňovat Velkou Británii, že schválně působí potíže americké společnosti, aby si sama vzala úvodí Modrého Nilu. Habešská vláda začala spolupracovat také s Japonskem, když jim roku 1933 udělila celní výhody japonskému zboží, poskytla 4000ha dobré půdy japonským vystěhovalcům, aby pěstovali bavlnu a přijala japonské odborníky a peníze, aby budovali habešský průmysl.

   Tafari také úspěšně splatil všechny půjčky Anglické bance a vytvořil zákonem nezávislou Státní Etiopskou banku, čímž zajistil rozvíjejícímu se národními obchodu a průmyslu potřebnou finanční podporu.

   Roku 1930 císařovna Zawdithu umírá a na její místo je zvolen Tafari, který přijal jméno Haile Sellasie I. Nový císař během pár let nechal zhotovit ústavu, založit parlament a podnikl další kroky k zcivilizování Habeše.

   Ke konci knihy se autor zamýšlí nad budoucností země, kdy Habeš od začátku dvacátého století tvoří domorodý ostrov mezi britskými, italskými a francouzskými državami. Všichni sousedé o něj usilují, jeden druhému ho nepřeje a jedině jejich nesvornost ho ochraňuje od záhuby. Itálie je po Habeši nejlačnější. Její státníci zanedbali vhodnou dobu a příležitost, jiné velmoci si v Africe vzaly,co se jim líbilo a ona aby se spokojila s nepatrnými zbytky. Její prvá kolonie Eritrea byla utvořena ze severního koutu habešské říše. Proč by jí Itálie nerozšířila? Proč by si celou Habeš nepřivlastnila buď jako protektorát nebo jako provincii? Pokusila se o to se souhlasem Velké Británie avšak s výsledkem, k jakému žádná jiná koloniální velmoc nedospěla. Byla na hlavu poražena od toho, koho měla chránit a nezbylo jí než uznat nezávislost zaostalého afrického státu.




Vyhledávání na webu

rozšířené hledání
 

  Čtenáři


Jméno:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Podporujeme




Náhodný odkaz
na partnera