Ezoterika >> Pojednání o reinkarnaci

Pojednání o reinkarnaci

Vydáno dne 04. 07. 2005 (3610 přečtení)
  V jedné knize se píše: „Tak, jako se člověk zbavuje starých obnošených šatů a obléká si nové, stejně tak duše uvězněná v těle se zbavuje starých těl a vstupuje do nových. Neboť smrt čeká každého, kdo se narodí a narození každého, kdo zemřel.“

   Jestliže jsme však již kdysi na zemi žili, proč si to nepamatujeme? Zdá se, že řada z nás si na své předchozí životy matně vzpomíná. Kdo po spatření neznámého města nezažil pocit, že zde již kdysi byl? Nebo po setkání s neznámým člověkem neměl pocit, že ho odjakživa zná? Mohly by tyto pocity mít původ v minulých životech? A jak si na to vše vzpomenout?
   Jedna možnost je, že reinkarnace vůbec neexistuje a tyto „vzpomínky“ jsou jen důsledkem „de ja vu [dežaví]“ – viděno dvakrát, neboli předběhnutí hlavního signálu v mozku vedlejším slabším signálem. Za důsledek to má výše popsané pocity – tady už jsem někdy byla, někdy jsem to viděla...

   Ale budeme se věnovat druhé možnosti. Snad nejdůležitější důvod, proč si reinkarnace mezi lidmi získává tolik příznivců je to, že poskytuje vysvětlení nespravedlnosti ve světě. Existuje důvod pro vrozené mentální a fyzické vady, chudobu, choroby, katastrofy a další formy utrpení. Vysvětlením je karma (něco jako duše): zlo a nespravedlnost lze vysvětlit chováním v předešlém životě. Příjemné okolnosti jsou výsledkem morálně dobrého chování, nepříjemné okolnosti jsou důsledkem morálně špatného chování. Všechno v životě je spravedlivé. Všichni dostávají to, co si zaslouží. Zastánci převtělování prohlašují, že toto je morálně vyšší světový názor a nejlepší vysvětlení toho, proč nevinní trpí a viníkům se vede dobře. Z jejich hlediska nenabízejí alternativy dostatečné vysvětlení. Vědecký materialismus musí pouze konstatovat, že život prostě není fér, a to je vše. Křesťanský pohled odkládá spravedlnost do budoucnosti a nevysvětluje, proč jednotlivci nespravedlivě trpí v tomto životě. Reinkarnace však učí, že spravedlnosti bude učiněno zadost v budoucnosti, i že tento život je spravedlivý a správný.

   Ačkoli reinkarnace může na první pohled vypadat jako rozumné vysvětlení, když ji promyslíme do logických důsledků, uvidíme nepřekonatelné problémy, které vedou k morální absurditě, a to ve třech oblastech: osobní totožnost, normy dobra a zla.

   Zastánci reinkarnace mají problém v oblasti osobní totožnosti. Je těžké zjistit, jaké je spojení mezi předešlým životem někoho a jeho současným životem. Není to fyzické spojení, protože ty životy existují v jiných tělech. Nejde tady o paměť nebo vědomí, protože téměř ve všech případech nemají lidé žádné vzpomínky z předešlého života, a těch několik málo případů, kdy lidé říkají, že si na různé věci vzpomínají, je velice pochybných.

   Ještě větší problém stojí před buddhisty, kvůli jejich doktríně anatty, tedy přesvědčení, že není žádná duše, a lidské „já" neexistuje, tedy nemá vůbec žádnou podstatu. Každý se skládá z několika fenoménů, ale žádný z nich nepřežije smrt. Bez těla nemůže být fyzický fenomén, smyslové vnímání nebo reakce na vjemy; a vědomí a ani emoce z minulého života nepřetrvávají. Co se pak vlastně převtěluje? Jestli to není něčí duše nebo osobnost, může to vypadat, že každý člověk vlastně trpí za chyby někoho jiného. Převtělování se snaží být vyjádřením spravedlnosti, ale v praxi je nespravedlivé, protože tím, že je osobnost při smrti „uhašena", každá osoba prožívá důsledky činnosti někoho jiného. Pokud tvoje osobnost nepřetrvává do dalšího života, to, co se vrací, nejsi TY. A to vyvolává otázku: Jaký je rozdíl mezi návratem jako někdo jiný a vůbec žádným návratem?

   Navíc neexistence vzpomínek z minulých životů vyvolává námitky vůči myšlence, že lidé si v tomto životě „odpracovávají" svou karmu. Jak je to spravedlivé, když lidé vůbec netuší, proč jsou trestáni? Jelikož lidé nevědí, za jaké činnosti jsou trestáni, jak se mohou vyhnout opakování stejného zla v tomto životě? Funguje to zřejmě takhle: V minulém životě jsem něco ukradl, mám v důsledku toho špatnou karmu, narodil jsem se na nižší úrovni (například, vrátil jsem se jako Američan a ne jako Čech!), a teď, když jsem v pokušení krást, cítím vinu, takže to neudělám, a mám za to lepší karmu. Myslím ale, že toto vysvětlení nefunguje. Za prvé, pocit podvědomé viny sice může vést k jinému chování, ale i když vím, co je špatné, nebudu vědět, proč je to špatné, a nejsem si jist, že to je morální pokrok. Bude to pouhá reakce, jako u Pavlovových psů. Za druhé, pocit viny mě snad povede, abych neudělal to, co je špatné, ale nemusí vést k tomu, abych udělal to, co je správné. A za třetí, není charakter více, než jenom vyhýbat se pocitům viny? Možná to tím začíná, ale mám za to, že charakter znamená dělat to, co je správné, protože je to správné, bez ohledu na to, jak se cítíme. Takže jestliže naše životy jsou možností dělat pokroky, neexistence vzpomínek je opravdu problém.

   Je-li tomu tak, pak karma nenabízí uspokojující odpověď na problém zla a utrpení. Jistě nám přijde nespravedlivé, aby děti byly trestány za zlé skutky dospělých, zvláště když ty děti nemají vzpomínky na své hříchy a vůbec nechápou příčiny ani účel svého utrpení. Toto všechno podkopává snahu najít v životě smysl, protože smysl je spojený s osobní existencí. Znovu se ptám: Jaký je rozdíl mezi návratem jako někdo jiný a vůbec žádným návratem?

   Další problém reinkarnace je nedostatek definitivních morálních standardů. Museli bychom se jako společnost prostě rozhodnout, že určité chování je dobré a jiné je špatné, ale ve skutečnosti vlastně nejsou ani dobré, ani špatné. Mohli bychom říci, že utrpení je špatné, protože je to nepříjemné, ale když řekneme, že utrpení je výsledkem špatného jednání, co to vlastně znamená? Mohli bychom se asi zbavit kategorií jako dobro a zlo, ale v tom případě je reinkarnace řešením problému, který už neexistuje. Ať pomůžeme lidem, nebo nepomůžeme, jednáme správně. Je tomu tak proto, že lidé trpí přímo úměrně tomu, co si zaslouží. Jestliže jim pomůžeme a zmírníme jejich trápení, ukazuje to, že si nesloužili více potrestání než to, co už zažili do chvíle, kdy jsme jim přišli na pomoc. Na druhé straně, pokud jim nepomůžeme, dokazuje to, že vlastně potřebovali celou část svého utrpení – to, co už prožili dříve, než bychom mohli zasáhnout, i to, co vytrpěli dále, protože jsme jim nepomohli. Je to proto, že podle karmy každý dostane přesně to, co si zaslouží, nic víc a nic méně. Ať trávíme svůj život tím, že pomáháme těm, kteří jsou na tom hůře, nebo neděláme vůbec nic, je to správné. Nelze říci, že kdybychom udělali to či ono, svět by byl spravedlivý.

   Reinkarnace přináší ale i další problémy. Jedna z nejobvyklejších a nejsilnějších námitek vůči myšlence karmy je to, že má tendenci vytvářet pasivitu vůči zlu a sociální nespravedlnosti. Indie je klasický případ. Víra v karmu tam má nejhlubší a nejstarší kořeny. Jedním důsledkem je kastovní systém. Ti, kteří se narodí do nejvyšší kasty, si to zasloužili díky své dobré karmě, a jejich místo ve společnosti by mělo být zachováno. Možná to je přijatelné. Ale znamená to také, že ti, kteří se narodí do nejnižší kasty, si to zaslouží, a nemělo by jim být dovoleno zlepšit si své místo ve společnosti. Diskriminace proti nim není jen dovolena, je na místě. To není pouhá teorie; je to realita pro miliony lidí i v dnešní době.

   Je zajímavé, že tady na západě je převtělování považováno za něco kladného: „Super! Budu mít příležitost žít další životy; ta zábava bude jen pokračovat!" Ale na východě, v Asii, je reinkarnace považována za něco záporného; nazývá se to „kolo znovuzrození a utrpení". Je to něco, čemu se lidé chtějí vyhnout, pokud možno, protože to znamená, že cyklus utrpení je prodloužen. Celým smyslem východních náboženství, meditace, a podobně, je uniknout z cyklu umírání a rození se, a místo toho dosáhnout Nirvány neboli splynutí s Absolutnem. Je to úplně jiná perspektiva.

   Já osobně na reinkarnaci příliš nevěřím. I když od jedné slečny ve vlaku jsem se dozvěděla, že jsem žila už jako dinosaurus, že vím proč vyhynuli, ale jen podvědomě. Také jsem prý byla čarodějnická kočka, kterou utopili ve středověku a proto teď mám strach z vody. A v neposlední řadě jsem byla závodní kůň, který se zabil zřejmě při Velké Pardubické. A tento život je jeden z mých mála jako člověk a že je to štěstí být zvířetem. Osobně tedy nevím, je faktem, že z vody mám částečně strach. Jezdím na vodu, ale neskáču do ní, ani se nepotápím, hrozím se toho, že se jednou „otočím neboli cvaknu“ - vodácká terminologie. Zároveň neskáču přes překážku, která mi je nad půlku stehen. Možná na tom něco pravdy je, ale můj osobní názor je ten, že mám jen příliš velký pud sebezáchovy. Také mám velmi ráda zvířata, ale to pro jejich chování a způsob komunikace. Nepotřebují slova, stačí jim postoje a pohyby a stejně vědí, co ten druhý naznačuje.

   Jen ke shrnutí všech informací: reinkarnace je zde proto, abychom byli potrestáni či odměněni za naše chování, je spravedlivá, takže je jedno, jak se chováme. V dalším životě se nám vše vrátí, ale my to nebudeme vědět, děláme to vlastně pro někoho úplně cizího. Východní náboženství se z ní snaží vymanit, dosahují tzv. Absolutna, zatímco na západě si lidé říkají: „Super! Zábava pokračuje!“. Co je vlastně správné? Není přece jen jednodušší žít s myšlenkou, že žádná reinkarnace není? Má to pro nás osobně přece stejný význam, nebo snad ne?




Vyhledávání na webu

rozšířené hledání
 

  Čtenáři


Jméno:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Podporujeme




Náhodný odkaz
na partnera