Rastafari >> Ostatní >> Poselství od krále je když....

Poselství od krále je když....

Vydáno dne 17. 11. 2005 (8208 přečtení)
......aneb trocha reggae nikoho nezabije. Je to můj cca 9 let starý a tím pádem poněkud naivně napsaný článek.

1. Marcus Garvey, Jah Rastafari a jak to všechno začalo

   Pravděpodobně seskupení hvězd příznivě nakloněné filozofii je toho příčinou, že v roce 1921 u nás vzniká komunistická strana a posléze i Československá církev husitská a ze Spojených států je v té samé době za svá kázání úředně vypovězen vizionář Marcus Mosiah Garvey (1887-1940). Ano, právě ten Marcus Garvey, který předpověděl příchod nového afrického krále, a tím vlastně zahájil vítězné celosvětové tažení nového, převážně černošského vyznání, kterému se shodou okolností až později začalo říkat rastafariánství.

   Jedna z tezí, na níž Garvey postavil svou filozofii, říká, že každý člověk má žít tam, kde se narodil. Proto založil krátce po skončení 1. světové války námořní linku mezi Amerikou a Afrikou. Pomocí "Black Star Line" se měli všichni američtí černoši dopravit zpět do země svých kořenů, ale jak už to tak bývá, ne všichni se nalodili, a tak za nějaký čas linka zkrachovala. Skinheadi se asi budou divit, kdo že je to otcem jejich hlavní ideje. Mimochodem, název "Black Star Line" přežil až do dnešních dnů, používá ho totiž síť charitativních útočišť v nouzi.

   Garvey se snažil oslovit co nejširší okruh posluchačů, a proto používal při své argumentaci přirovnání vycházející z bible. Pro převážně nevzdělané černochy to byla nejschůdnější cesta k pochopení jeho myšlenek, protože tento jazyk jim byl blízký díky pravidelným návštěvám nedělních bohoslužeb. Stejná práva pro všechny, to snad nepotřebuje žádné obšírné vysvětlování. Ale např. honba za penězi a hmotným majetkem vůbec je prezentována jako krysí závody, města, to jsou betonové džungle, Afrika je hora Sion a všechno, co klade rastamanovi překážky do cesty je Babylon, se kterým se musí bojovat atd. atd.

   Základem nejvýznamnější Garveyho teze je myšlenka, že z Afriky vzejde nový mesiáš, který ustanoví království černých na zemi, osvobodí všechny otroky a nastolí všeobecný blahobyt. A pak to přišlo: neuběhlo ani deset let a 2.listopadu 1930 byl korunován na etiopského císaře rás Tafári Makkonen, který při korunovaci přijal jméno Haile Selassie I. Titul rás neznačí antouška, jak byste si mohli myslet, ale někoho mezi vysokým vojenským hodnostářem a významným šlechticem. No a přidáme-li z hebrejského Jahve (Bůh) odvozené jméno Jah, máme tu celé jméno Krále králů a Lva z plemene Judova - Jah Rastafari (samozřejmě s anglickou výslovností).

   Pro Haile Selassieho je příznivý i jeho rodokmen, který se odvíjí od krále Menelika I., syna biblického vládce Šalamouna a královny ze Sáby. Zanedbatelný není ani přímý podíl jeho otce ráse Makkonena na vyhnání Italů z Etiopie roku 1896. A zcela zásadní význam má i druhé vymanění se Etiopie z pětileté italské okupace, o které se roku 1941 osobně zasloužil. Prostě není pochyb o tom, že Jah Rastafari je ten pravý Mesiáš. Má takřka božský původ a převážně bez cizí pomoci vysvobodil svou zemi z otroctví. Rastafariánství má nejhlouběji zapuštěné kořeny na Jamajce, ze které pocházel i Garvey. Odtud se pak rozšířilo do celého světa nejen díky vysokému počtu vystěhovalců, ale i reggae hudbě. Poněkud kontrapunktně však působí fakt, že prodej otroků byl na Jamajce zakázán již roku 1807 a samotné otrokářství roku 1838. Takže Jamajka je vlastně relativně velmi liberální zemí. Vliv zde má zřejmě velmi žalostná životní úroveň většiny obyvatel, zaviněná koloniální politikou Velké Británie.

2. Jahman, Rastaman, Blackman & Whiteman Together

   Rastafariánství zcela zásadně ovlivňuje život prostých Jamajčanů. Duchovním vládcem v každé vesnici je jahman, což je osobnost renesančního typu, spojující v sobě kněze, lékaře, učitele, soudce a určitě ještě nějaké další funkce.

   Vyznavač rastafariánství, neboli rastaman je poznat na první pohled. Nejvýraznější na něm jsou tzv. dreadlocks zcuchané copy z nečesaných vlasů. U některých ortodoxně zaměřených jedinců je to přímo natty dread, neboli pletenec děsu. Rastaman má určitě na sobě něco se zelenožlutočervenou trikolórou, odkaz na barvy etiopské vlajky (tři vodorovné pruhy - zelený nahoře) a s největší pravděpodobností kouří ganju (vrcholky neoplodněných samičích rostlin Canabis sativa), což mu doporučuje Bible. Rastafariánský životní styl není nijak detailně definován, a tak někteří rastamani jsou vegetariáni, zatímco jiní jedinci jedí i maso. Jedni žijí polygamně, ale ostatní se spokojí s jednou ženou. Některým stačí příležitostná koupel v moři a druzí se myjí zcela pravidelně. Jedni jsou militantní a zbytek jsou pacifisté atd. Zcela za jedno nejsou ani v tom, zda se mají vrátit jen do Afriky, anebo rovnou až do Etiopie. Společné je snad jen pravidlo, že muž musí zplodit tolik potomků, kolik copů m na hlavě. Nejzarytější rastamany můžete potkat na jamajských atlantických plážích. Tam většinou celé dny rozjímají, samozřejmě, že s nezbytným jointem v ústech, o životě a vyhlížejí ty Marcusem Garveyem slíbené lodě, které je mají dovézt domů. Jejich manželky tam však zřejmě nezastihnete, musejí se totiž starat o živobytí většinou početné (viz dready na hlavě) rodiny.

   Bílí příznivci rastafariánství vesměs neusilují o návrat na Sion, nakonec kořeny mají asi úplně jinde, ale snaží se žít v souladu s přírodou a lidmi, vyzařují pozitivní vibrace a samozřejmě jako jejich černí bratři bojují proti Babylonu. Ten jim totiž zakazuje kouřit trávu, nutí je platit daně, chodit na vojnu a vymýšlí spoustu dalších podobných nesmyslů silně negativního charakteru. Jistě uznáte, že Babylon je třeba zničit. Otázkou zůstává, proti komu by se bojovalo potom (viz Velvet Revolution). Velmi silnou zbraní vůči Babylonu je v rukách rastamanů reggae music.

3. Poselství od krále

   Původně s největší pravděpodobností západoafrické slovo není dosud zcela přesně etymologicky definováno. V Evropě se většinou vyslovuje tvrdě "rege", zatímco pro Američany je to "regej". Mnozí učení lidé se snaží tento pojem přeložit. Nejčastěji se tvrdí, že znamená "poselství od krále". Pravda, možná to není ten zcela nejpřesnější překlad, ale zato zcela koresponduje se základními duchovními principy rastafariánství. Ale zpět k muzice.

   Z historického hlediska m na vznik jamajské hudby jako celku základní vliv fakt, že Jamajka, až do roku 1962 britská kolonie, byla vlastně vystavena zcela jinému kulturnímu vlivu než okolní Latinská Amerika včetně Karibských ostrovů.

   Na vzniku reggae mají přímý podíl americké rozhlasové stanice, které počátkem 60. let zprostředkovávali Jamajčanům neworleánské rhythm-and-blues, které posléze díky místním muzikantům prolnulo s tamější tradiční taneční hudbou mento. Pro jamajskou hudbu tohoto období se vžil název ska. Slyšíme v něm sice typicky americké hudební prvky, ale již se zde objevuje klasický houpavý rytmus. Toto období trvá takřka po celá 60. léta.

   Někdy kolem roku 1965 se ska mění v rock steady neboli bluebeat (rozdílné názvy používají různé gramofirmy, ale hudba je to vždy táž). Rock steady obsahuje již typicky zjemnělý rytmus, zcela však ještě chybí onen ideový obsah rastafariánské víry. Můžeme zde však již sledovat zdůrazňující se roli basové kytary.

   Přestože název stylu se objevil už v roce 1968 v titulu písně "Do The Reggay" slavné skupiny Toots and The Maytals, jeho klasická forma vzniká přibližně od roku 1971, a to průnikem rastafariánské filozofie do textů a typického obřadního bubnování nyabinghi do hudebních aranží bluebeatu. Na místě je, myslím, zmínka o osobnostech a okolnostech, bez nichž by reggae asi nikdy nedosáhlo toho fenomenálního světového úspěchu.

   Průkopníkem karibské muziky na amerických a evropských hitparádách byl již v 50. letech král calypsa Harry Belafonte (mj. jeho hit Banana Boat má dodnes v repertoáru Yo Yo Band). V 60. letech byli celosvětově nejznámějšími interprety Desmond Dekker či Millie Smailová, i když Jamajka měla své interní hvězdy jako např. Boba Andyho, Delroye Wilsona, vokální trio The Wailers či Johnnyho Nashe.

   Počátkem 70. let formoval podobu reggae především Lee "Scratch" Perry, zvukový čaroděj, který ve svém Studiu One v Kingstonu (hlavní město Jamajky) natáčel snad všechny zpěváky a hudebníky zabývající se tímto stylem. Nepodstatný není ani fakt, že členové Perryho studiové skupiny The Upsetters posléze vytvořili jádro doprovodné kapely Boba Marleye. Připomenout musím minimálně bratry Astona a Carltona Barrettovi, nejlepší reggae rytmiku, kterou znám (doufám, že Sly & Robbie mi prominou).

   První světovou reggae hvězdou se stal v roce 1972 zpěvák Jimmy Cliff a to díky hlavní roli ve filmu "The Harder They Come". Celosvětovým trendem se reggae stalo přibližně roku 1974, krátce poté, co Eric Clapton vydal SP s Marleyho písničkou "I Shot The Sheriff". Slávu však neunášejí samotní The Wailers. Ze skupiny odcházejí na sólovou dráhu Peter Tosh a Bunny Livingstone (ten si mění jméno na Bunny Wailer) a začíná zlatá éra reggae zcela v režii kapely s trochu pozměněným původním názvem - Bob Marley & The Wailers. Spolu s Wailers se prosazují Burning Spear, Gladiators, samozřejmě též Peter Tosh a Bunny Wailer, Twinkle Brothers, Max Romeo. O něco později též Black Uhuru, Culture, Third World, Steel Pulse, Inner Circle, Aswad, UB 40 atd.

4. Reggae Ina Box

   Jako snad každý hudební styl lze i reggae rozškatulkovat na několik svébytných proudů, které se ovšem prolínají ve všech možných i nemožných kombinacích. Základní škatulkou je tzv. roots reggae, to je klasická forma reprezentovaná např. Bobem Marleyem, Peterem Toshem, Black Uhuru, Burning Spearem atp.

   Instrumentální podobou roots reggae je dub reggae (někdy též dub music nebo prostě jen dub). Základ dub reggae tvoří rytmická linka (basa + bicí) doplňovaná zvukovou tříští kytar, klávesových nástrojů, perkusí i zpěvu za mohutné podpory echa a jiných podobných studiových triků. V podstatě je to záležitost spíš techniků ve studiích než samotných skladatelů. Samozřejmě i dub má své specialisty jako např. Mad Professor, Lee "Scratch" Perry, Augustus Pablo a ještě mnoho dalších. Kromě speciálních alb jsou velmi oblíbené i verze "In Dub" řadových LP reggae interpretů (např. Aswad, Burning Spear, Culture, Black Uhuru, Linton Kwesi Johnson). Širšímu publiku (míněno evropskému)přiblížili dub music především UB 40, kteří již od svého prvního alba "Signing Off" zařazují skladby ve stylu dub reggae na každé LP. Z dub reggae vychází další styl, kterému se říká talk over nebo též toasting. Jedná se o rytmické skandování diskžokeje do dubové muziky. Původně živá improvizovaná vystoupení na diskotékách se později začala natáčet na desky. Mimochodem talk over byl jednou z inspirací později vzniknuvšího rapu. Předními představiteli toastingu jsou U-Roy, Dillinger, Yelowman, Big Youth atp.

   Další významná forma na bázi dub reggae je dub poetry. V tomto případě se nejedná o improvizované texty, ale o recitaci poezie do dubového základu. Nejznámějším interpretem je jistě Linton Kwesi Johnson. Převládajícím jazykem rastafariánských textů je angličtina. Pokud jí místy nebudete tak zcela rozumět, nemusí to být vždy vaší vinou. Jamajčané totiž hovoří nářečím zvaným patois nebo patwa (čti: patoa). Zcela svébytnou odnoží je afro-reggae. Již v polovině 70. let lze v západní Africe, především ve větších městech, pozorovat expanzi jamajského reggae. V každém baru či klubu mají na zdi plakát Jimmy Cliffa nebo Boba Marleye a reggae zní dokonce i z taxíků a autobusů. Jako již několikrát předtím, i tentokrát americká černošská hudba ovlivnila zpětně africké muzikanty. Do klasické roots music pronikají typicky africké hudební prvky a angličtinu (resp. patois) nahradí místní jazyky, čímž se i rastafariánské myšlenky přibližují Afričanům. Velmi úzké spojení mezi africkými a jamajskými hudebníky lze dokumentovat přinejmenším mamutím koncertem Boba Marleye u příležitosti vyhlášení samostatnosti Zimbabwe. Afro-reggae má poměrně mnoho podob, které se však od sebe liší pouze detaily v aranžích (používání místních nástrojů) a jazykem textů. Za typického reprezentanta široké středoafrické podoby reggae lze označit Sonny Okosuna. Západní Afriku reprezentuje Alpha Blondy a z jihu černého kontinentu pochází fenomenální Lucky Dube. Novější podobou reggae je dance hall style. Jak již název napovídá, jde o hudbu určenou především k tanci. Dance hall má dvě základní podoby, které se jako obvykle velmi často prolínají. Přispívají k tomu i oblíbená dueta interpretů z rozdílných pólů dance hallu.

   Jemnější formou je tzv. lover's rock. Z textů se zcela vytrácí rastafariánství a nosným tématem písniček je především milostný vztah dvou lidí. V hudební části pak většinou melodie dominuje nad klasickým rytmem. Jako představitele lover's rocku lze vzpomenout Pincherse, Ritu Marleyovou, Dennise Browna, Gregory Isaacse, Mika Anthonyho, Freddie McGregora atp.

   Tvrdší, rytmičtější část dance hallu se jmenuje ragga, což je převážně elektronická hudba v rychlejším tempu.Ignoranti o ní tvrdí, že na rozdíl od klasického reggae, které má stále stejný rytmus, má ragga i stále stejnou melodii, ale nedejte na ně, není to pravda. Interpretu této hudby nenáleží označení zpěvák, neboť se pyšní titulem ragga muffin. Nejznámějším ragga muffinem je zcela jistě Shabba Ranks, dále pak následují Mad Cobra, Tiger, Cutty Ranks, Shaggy, Apache Indian, Ninjaman, Papa San, Lieutenant Stitchie... Na závěr jsem si nechal poněkud kontroverzní škatulku bílé reggae. Podle mne je to čistě novinářský výmysl, který nás má upozornit na to, že místo černochů z Jamajky hrají a zpívají běloši odjinud. Snad by se sem daly zahrnout jednotlivé skladby interpretů, kteří se jinak zabývají jinou muzikou (Jimmy Somerwille, Robert Palmer, Boy George aj.). Řekněme, že je to součást novovlnného rocku 80. let.

   Po celosvětovém boomu 2. poloviny 70. let zájem o reggae počátkem 80. let začíná poněkud opadat a z módní záležitosti se stává zcela běžná součást pop music s poměrně vyrovnaným okruhem posluchačů. Nechci předbíhat událostem, ale po úspěšném revivalu ska (Maddness, Specials) bude polovina 90. let opět, alespoň z části, patřit reggae - viz famózní comeback Inner Circle či remixy Boba Marleye.

5. Rastamani v Praze a okolí

   V naší vlasti je reggae spojeno s poměrně úzkým okruhem interpretů. Ještě za federace se mi na Slovensku nepodařilo objevit ani jednu kapelu kromě bratislavských Polemic, ale ti jsou zaměření spíš na interpretaci ska.

   V Čechách je to o něco lepší. Asi prvními posluchači reggae u nás jsou bratři Tesaříkové, kteří tvoří již mnohá léta jádro Yo Yo Bandu. Někdy počátkem 70. let považovali reggae za nějakou specifickou odnož soulu, který v té době přímo hltali. Mimochodem melodii slavné pecky "Reggae jenom tak" prý Vláďa Tesařík napsal již v roce 1969.

   Další průkopnicí je Jana "Pope" Kratochvílová, která za podpory skupin Motor a Heval u nás propagovala reggae až do roku 1983, kdy zmizela v Londýně. Jí patří primát v první české reggae nahrávce. V takřka hardrockové písni "Čas není mým pánem" z roku 1978 je cca půlminutová mezihra ve zcela precizním stylu, za který by se nemusela stydět leckterá jamajská kapela. V současnosti se "Z. Goddess" věnuje úplně jiné hudbě a úplně jiné činnosti než kdysi.

   Nejvýznamnějším propagátorem reggae v Čechách byl až do své tragické smrti o vánocích 1987 první český rastaman Aleš Drvota. Na rozdíl od Yo Yo Bandu či Jany Pope se totiž zabýval i filozofickou stránkou reggae. Alešova skupina Babalet byla jednou z prvních, která pořádala koncerty bez židlí, což občas pořadatelé nedokázali zcela pochopit. Ale co tenkrát bylo jednoduché, že, chtělo by se říci s klasikem. Babalet se svou ojedinělou směsicí reggae a africké juju music sbíral na všech možných přehlídkách a festivalech jednu hlavní cenu za druhou a nebýt Alešovy tragické autonehody, asi by to tu s reggae vypadalo trochu jinak. Po zcela pochopitelném odmlčení a následném hledání zaujal Alešovu pozici v kapele zpěvák Martin Tankwey ze Zaire. Od té doby lze Babaletu přisoudit škatulku afro reggae.

   Pod špičkou ledovce se ještě skrývá skromná základna, kterou tvoří především původně mladoboleslavská, nyní částečně o pražské hudebníky a jamajského toastera Vincenta Richardse rozšířená skupina Švihadlo. Dále pak severočeskopražská meziměstská kapela Zuíla, která však doplatila na velké vzdálenosti mezi jednotlivými členy, ale v jejíchž šlépějích kráčí, alespoň doufám, ústecká formace Ivory. Původně dceřinná odnož Babaletu, nyní ale již zcela samostatný Hypnotix lze zařadit do škatulky dub poetry. Bohužel, jazyková bariéra mezi texty senegalského zpěváka Bourami Badjiho a českým publikem dává kapele větší šanci k uplatnění v zahraničí než u nás.

   Východočeské seskupení Bio 29 s epicentrem v Havlíčkově Brodě říkalo svému stylu "Reggae in Bohemia", výstižnější by možná byla škatulka ska. Tamtéž by se dalo ustájit i Sto zvířat a případně i Nahoru po schodišti dolů Band.

   Do velvetové revoluce (17.listopad 1989 nikoli zavedeni piva Velvet) působící Amarillo jen velmi pozvolna připravuje svůj comeback, ale pak se určitě budete mít na co těšit, zpívat bude totiž autor tohoto díla. A jistě bychom neměli zapomenout ani na Trop Band, který se pod vedením Jirky Šímy kdysi oddělil od Babaletu (znám byl též pod názvy Kamango a Večerní Praha) a po nějakém čase splynul s Yo Yo Bandem. Takřka jako misionáři působí na naší scéně diskžokejové specializovaní na jamajskou a africkou hudbu. Tím příslovečným kamínkem, který strhnul lavinu, je Jirka Šimsa (nyní Babalet). Začal kdysi jednou měsíčně v kulturním středisku Spořilov v Praze 4. Později se s ním občas střídal afromil Tomáš Toula. V březnu 1991 se pravidelné reggae diskotéky přesouvají blíže centru do New D Clubu na Vinohradech, tam se pořádají již dvakrát týdně. Tehdy zaznamenáváme nové D.J's., zpěváka skupiny Hypnotix Bouramu Badjiho a v tandemu se Šimsou vystupujícího jamajčana Vincenta Richardse. Se vznikem nových klubů v druhé polovině roku 1991 a šířením reggae hudby do nich můžeme pozorovat vyrojení pouštěčů magnetofonových kazet, většinou z řad zahraničních studentů. Označení D.J. snad ani není na místě, spíš je to téma k zamyšlení pro zaměstnance OSA či Intergramu. Poté co se Jirka Šimsa s Vincentem začali plně věnovat živé muzice, nahrazují je na čas řecký D.J. Paris Bumbaris, kapelník Babaletu Jirka Charypar a Michael Pestl. Dlouhodoběji pak Karel Ctibor a první mimopražský D.J. Luděk Křenek z Ústí nad Labem. Vzhledem k neexistenci trvalé scény se můžete s reggae a afro diskotékami setkávat v různých pražských klubech. Stačí jen sledovat programy.

6. Czech Grooves

   Pokud pomineme demosnímky, naší vydavatelsky nejúspěšnější kapelou je Yo Yo Band. Na pěti LP, několika singlech a samplerech má nahráno již přes 60 písniček. Na pěkném 2. místě se letos umístil Babalet se třemi LP, dvěma SP a též "Posvátnou zemí Nolou" na sampleru Rockový maratón. Hypnotix má na svém kontě LP "Rastaman in Prague" a album "New World Order" a díky letošní studiové nečinnosti byl v historických tabulkách předstižen Babaletem. Dlouho očekávanou deskou "Reggae Vol.1" se na čtvrtém místě konečně umístila momentálně nejkreativnější reggae kapela Švihadlo. Fanoušky ska jistě potěšila první CD kapel Nahoru po schodišti dolů band a Sto zvířat.

   Nemusí pršet, stačí když kape.No a jak to tak vypadá, před vánocemi '94 Jah Rastafari opravdu dal a začalo kapat. P.S.: Vydavatelé, zkuste to ještě trochu vylepšit ....

7.Promotion musí bejt

   Od 28. ledna 1990 se o propagaci reggae u nás snaží občanské sdružení s výmluvným názvem "Reggae klub". Je to v podstatě společný fan klub všech interpretů této muziky. Nejviditelnější akcí Reggae klubu byl pravděpodobně monstr koncert "Bob Marley Forever", který proběhl v září 1991, za účasti takřka všech českých reggae kapel a skvělých polských Basstion a hlavně poměrně velkého počtu publika, v pražském Pakulu.

   Počáteční nadšení některých členů klubu sice již opadlo, takže třeba časopis Rastaman zatím skončil 3. číslem, ale například už takřka čtyři roky můžete poslouchat každý pátek ve 23.00 na pražském Rádiu 1 (91,9 FM) pořad "Reggae klub". Celostátně šířené vysílání "Rastafari go!" sice skončilo společně s federací a Rádiem Mikrofórum, ale např. Východočeši se mohou každou neděli těšit na "Reggae session Rádia Profil" a brzy nás snad čeká i překvapení přicházející z Teplic.

   S Reggae klubem jste se mohli setkávat v jednom z nejstarších klubů v Čechách - ve vinohradském "Déčku". Dnes tam na místo základny RK a pravidelných pořadů narazíte spíš na ochranku a trezory jakési banky, takže zbývají pravidelné čtvrtky v klubu Alterna Komotovka či nepravidelně pravidelné pořady v Radosti, na Proseku, v Malostranské besedě atd. Doufejme, že už brzy bude zase líp a snad se dostaneme i mimo Prahu.

8. Reggae Forever (Jah protected it)

   Co říci závěrem. Stejně jako rock'n'roll, jazz, country či dechovka i reggae spolu se svými fanoušky tvoří svébytný organismus. Ten pulsuje pozitivními vibracemi a Jah Rastafari jistě nedopustí jeho zánik. Takže pokud potkáte na ulici šílence s dreadlocky nebo čepicí s nápisem "Bob Marley" na hlavě, červenožlutozelenými tkaničkami v botách a s joitem v puse, tak to není nebezpečný šílenec, ale s největší pravděpodobností se jedná o fanouška reggae music. Buďte na něho hodní, je to v podstatě hodný blázen.

One Love, Dj Kaya

Inspirace: Jah Rastafari
kolektiv: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby - 1. díl
J. Vlček: Rockové směry a styly
Ken Bilby: Black Star Liner
Sergew Hable Selassie: The Church of Ethiopia
Stephen Davis & Peter Simon: Reggae Bloodlines

  Související články:


[Aktuální známka: 1,77 / Hodnoceno: 13x ]



Autor: DJ Kaya | Vytisknout článek



Vyhledávání na webu

rozšířené hledání
 

  Čtenáři


Jméno:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Podporujeme




Náhodný odkaz
na partnera