Reggae a Ska >> Rozhovor: Lloyd Brevett (The Skatalites)

Rozhovor: Lloyd Brevett (The Skatalites)

Vydáno dne 12. 12. 2005 (3337 přečtení)
  Po nedávném vystoupení jmenované skupiny u nás jsem zapátral v knihovnách a na internetu a nalezl jsem tento rozhovor tuším někdy z roku 2003. Autora bohužel neznám abych jej zde uvedl.

Stěžejní otázka skoro každého hudebního rozhovoru. Jak jsi se vlastně dostal k hraní na basu, Lloyde, a co tě přivedlo k muzice?

   K hraní mě nutil otec. Byl totiž velký muzikant, hrál na basu, kytaru, saxofon a bubny. Taky vyráběl basy a drum sety. Když mi bylo jedenáct, začal mě učit hrát. Táta byl prchlivý a cholerický a začátky byly opravdu těžké. Učil mě na basu. Vždycky mi ukázal, co hrát. Zkazil jsem to poprvé, zkazil jsem to podruhé a potřetí mě praštil přes hlavu. Vždycky jsem vstal další den brzo ráno dřív než on a snažil jsem se to naučit sám. Za čas se mi to vždycky podařilo. Protože mě mlátil na hlavě pořád do stejného místa, mám tam dodnes malou bouli. Myslím na něj ale v dobrém. Opravdu mě hodně naučil a jeho prchlivost mě alespoň přinutila naučit rychleji. Začal jsem hrát v zábavném centru Konjala v Kingstonu na Jamajce. Můj mladší bráška se naučil hrát na bubny a pak jsme se dali dohromady s trumpetistou a klavíristou. Bratr se učil mnohem lépě než já a táta se na něj tolik nenakřičel. Hráli jsme na spoutstě míst v Kingstonu a Montego Bay. Tehdy mi mohlo být tak čtrnáct let. Nebylo to hraní pro zábavu. Hrát jsem musel a peníze jsem dával tátovi. To byla třicátá léta, tedy žádné ska ani reggae. Hráli jsme všichni jazz. V Kingstonu byl velký jazzový orchestr a manažer, protože mě někde slyšel hrát, přišel za mým tátou a zeptal se ho, jestli bych nemohl v jeho orchestru hrát taky. To byla moje první zkušenost s opravdu velkou kapelou. Pak jsem až do začátku padesátých let hrál skoro ve všech velkých jamajských kapelách s těmi nejlepšími hudebníky.

A kdy přišlo ska a reggae?

   To až na konci padesátých, začátku šedesátých let. Hrál jsem tehdy s Rolandem Alphonsem, Tommy McCookem, Lesterem Stearlingem a dalšími. Hráli jsme calypso. Z toho jsme později udělali ska. O několik let později zpomalením základního rytmu vznikl ze ska tzv. rocksteady a později reggae. Ska tehdy nikdo neznal. Jen my. Inspirovali jsme se u indiánů a afrických kmenů a výsledkem byl základní rytmus ska. Protože jsme byli všichni tehdy jazzoví muzikanti, smíchali jsme tento rytmus s jazzovými prvky basy, saxofonu, trumpety a kytary. Nahrávali jsme ve studiu. Tehdy byla na Jamajce celkem tři. My jsme hráli v tom největším v Kingstonu. Ještě jsme ani neměli jméno. Chodili se k nám tehdy dívat Jimmy Cliff, Bob Marley a jiní. Dívali se, jak hrajeme. Ukázali jsme jim náš styl. Dělali jsme muziku a spousta muzikantů nahrávali s námi. Při vymýšlení našeho jména jsme přišli na Satelites, později se nám více líbilo Skatalites. To nám tedy zůstalo.

Kdy jste poprvé hráli v zahraničí?

   Já jsem se dostal poprvé do USA s jazzovou kapelou, když mi bylo asi sedmnáct. Se Skatalites jsem byl poprvé v Anglii. To bylo asi devět měsíců po tom, co jsme konečně vymysleli jméno. Právě v Londýně jsme měli problémy s managementem a po návratu na Jamajku jsme se rozpadli. Pak jsem musel několik měsíců pracovat v hotelu, abych se vůbec uživil. Později jsme dali zase kapelu dohromady, ale nehráli jsme pravidelně a každý z nás hrál buď sólo, nebo s někým jiným.

Takže podobná velká turné, jako je tohle v roce 2003, jste začali pořádat až později?

   Pravidelně na mezinárodní turné jezdíme až od roku 1989. Před tím jsme dělali občas turné po Spojených státech. V roce 1984 se k nám přidal jako klávesista a manažer Ken Steward. Asi taky díky němu jsme začali hrát víc dohromady a častěji než dříve. Po turné Liberation Tour roku 1989 jsme začali jezdit opravdu hodně. Toho roku propustili z vězení Nelsona Mandelu a Tommy, bubeník, pak ze srandy říkal, že se o to zasloužili Skatalites právě tímto turné a následně i další deskou. Jackie Mittoo nás nadobro opustil už roku 1990 a o několik let později v roce 1998 taky bubeník Tommy McCook a saxofonista Roland Alphonso. Místo nich se k nám později přidal Cedric 'Im Brooks.

Proč jste nezačali jezdit na turné dříve?

   Od roku 1965 až do roku 1983 jsme byli napůl v rozpadu. Do kupy jsme se dali až kolem roku 1983. Udělali jsme pár zkoušek a náš první koncert proběhl v klubu Blue Monk. Tam jsme udělali také několik nahrávek, ale ty jsou ke koupi myslím jen v Japonsku a teď si ani nevzpomenu na label, který je vydal. Byli jsme ještě tehdy v původním složení, tedy Tommy McCook, Rolando Alphonso, Lloyd Knibb, Lester Sterling, Jah Jerry Haynes, Jackie Mittoo, Johnny Moore, Jackie Opel, Doreen Shaffer a já. O něco těžší to bylo taky proto, že jsme už všichni nežili na Jamajce. Jako poslední se do USA přestěhoval bubeník Tommy McCook a já. Aby toho nebylo málo, v této době přišla třetí vlna ska a vzniklo několik nových kapel jako The Toasters kolem roku 1986, nebo Bim Skala Bim z Bostonu roku 1983.

Jak se vám hraje v zahraničí? Jaké jsou největší problémy?

   Je to celkem v pohodě. Největší potíže nám dělá jídlo. Každý je zvyklý na něco jiného a občas je potíž všechny uspokojit. V Rusku to bylo asi nezajímavější. Minulý rok jsme hráli na jejich prvním street festivalu Pilsner Urquell. Dostal jsem pak poštou od někoho z fanoušků dárek - velkou kraslici. Dali nám třeba taky několik babušek s motivem jejich současných i minulých prezidentů a prezidenta Číny. Nejlépe se mi hraje na Jamajce, ale tam se dostaneme maximálně na pár týdnů v roce.

Jak se díváš na moderní směry reggae, elektroniku, smyčky, a různé hudební vlivy, které do reggae a ska zasahují? Co posloucháš za muziku?

   Poslouchám všechno. Hudba je hudba. Její hlavní účel je přece přinést uším potěšení. Samozřejmě poslouchám víc ska, rocksteady a reggae, protože tohle sám hraji a musím být v obraze. Když někoho slyším hrát ska, dávám mnohem větší pozor a soustředím se. Co se elektroniky týče, myslím, že ta už nemá s hudbou nic společného. Lidé se stávají na počítačích hrozně závislí a ztrácejí cit k hudbě a ten lidský faktor, tu osobnost, která ji přímo na pódiu tvoří. Koncert s živým muzikanty bude mít vždycky navrch.

Hraješ už opravdu dlouho, ať už pohromadě se Skatalites, tak i sám. Nestalo se ti někdy, že by ses opakoval?

   Hraju hodně progresivně a improvizuji. Pořád improvizuji. Myslím, že se neopakuji. Zatím mi to aspoň ještě nikdo neřekl.

Jaké bylo vaše největší publikum?

   Bylo to v Anglii na festivalu Womad. Hráli jsme pro sto tisíc lidí. Bylo to neskutečný okamžik. Nikdy jsem ještě před sebou neviděl větší lidskou masu. Zvuk byl naprosto úžasný. Jediné, co mi trošku vadilo, byl fakt, že jsem neviděl publikum jako jednotlivé obličeje. Potom ještě asi šedesát tisíc lidí na festivalu Fuji Rock v Japonsku. Na celém festivalu bylo celkem tři sta tisíc lidí a najednou asi pět scén. Je to skvělé, cítit okolo sebe tolik lidí. Na druhou stranu jsme jednou přijeli do městečka Victor v Idaho, blízko Yellowstoneského národního parku, tam kde žije Méďa Béďa. Přijeli jsme ke klubu, kde jsmě měli vystupovat, a já jsem si myslel, že je to vtip. Byl to srub pro asi dvě stě lidí. Nebylo to špatné, máme rádi jak intimní komorní prostředí, tak atmosféru obrovských festivalů. Problém u těch menších klubů je zvuk a technické zázemí. O to se vždycky bojíme nejvíc.

Kdo je tvojí největší inspirací?

   Největší inspirací je můj otec a moje jazzové začátky. Důležité je, že když slyšíš mojí hudbu, zahřeje tě u srdce. Je to prostě jazzová filosofie. Z mého srdce do tvého. Když budeš pozorně poslouchat, dotkne se tě to. V Praze jsme sice poprvé, ale určitě se tu ještě potkáme.

  Související články:


[Aktuální známka: 2,33 / Hodnoceno: 3x ]



Autor: mr3ska | Vytisknout článek



Vyhledávání na webu

rozšířené hledání
 

  Čtenáři


Jméno:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Podporujeme




Náhodný odkaz
na partnera