Reggae a Ska >> Rozhovor s Donem Carlosem

Rozhovor s Donem Carlosem

Vydáno dne 29. 10. 2012 (2888 přečtení)
Přijede Don Carlos! Tato zpráva nás zasáhla jako rána sochorem blaženosti přímo mezi oči někdy koncem loňského jara. Protože jejím zvěstovatelem byl Lukáš Kolíbal, klíčová postava v setkávání českého publika se svými jamajskými hrdiny, dalo se tušit, že jde o velice vážně míněnou novinu. Když jsem se pak v červenci sešel v Praze s Petrem Žantovským, šéfem Ethno rádia, vracel jsem se domů již s naprostou jistotou. Euvin Carlos Spencer a. k. a. Don Carlos zavítá do naší zemičky 29. září!

Don Carlos v PrazeMohli jsme s Teri dostat od naší reggae scény lepší svatební dar? Těžko! S žilami plnými středomořského slunce jsme první čtvrtek po svatební cestě znovu navštívili naši stověžatou metropoli a společně - Jahtecky, Vevi a Teri - zapluli do mekky všech lačných velkých setkání - Lucerny. Končili jsme pátý měsíc těhotenství - už trochu na hraně, zda brát Teri do zakouřeného klubu, ale protože jako častí návštěvníci víme, že v LMB se o reggae koncertech nekouří zase až tolik tabáku, rozhodli jsme se toto ještě podstoupit - vždyť tomu, o čem jsme do poslední chvíle nevěděli, zda je bwai či gyal, jsme těžko mohli najít lepšího kmotra! Že tato myšlenka nezůstane jen zbožným přáním, jsme v tu chvíli ještě nevěděli. Žila v nás ale určitá naděje, stojící alespoň na Lomeshově svolení, že se nám podaří udělat s Donem rozhovor. Bude mít ale maestro po koncertě vůbec sílu a chuť bavit se s trojicí fanoušků, jakých vídá po světě desítky tisíc? Nebude to jen zdvořilostních pár vět? Dostaneme se vůbec až k němu skrze tu spleť chodbiček v backstagi LMB? Nevyhodí nás chlapíci, kteří právě toto mají v názvu svého povolání? Don Carlos, velký hudebník, ukázal, že je i velkým člověkem a tyto naše obavy nejen rozptýlil, nýbrž předčil i nejoptimističtější očekávání. Přinášíme vám tedy přepis kompletního hovoru, který jsme s ním tu noc v jeho malé šatně vedli a zaznamenali. Nebyla to vůbec snadná práce a, jak jsem naznačil, krátce na to se dva ze tří protagonistů tohoto dílka stali „prvorodiči“, takže už takřka den poté byli vrhnuti do tornáda událostí, jež umožnily dát vám, čtenářům, šanci zážitek z koncertního předkrmu dostatečně strávit, než servírka donese dezert s třešničkou.

Tento článek sice není recenzí koncertu, ale přeci jen bychom mu chtěli pár vět věnovat. Naším cílem je, kromě řady faktických informací, dát čtenáři a českému fandovi reggae možnost poznat jednu z jeho zásadních osobností jako člověka velkého hlasu, srdce a ducha - právě takovým dle nás Don Carlos je a bylo by škoda, kdyby se to o něm nevědělo. Prvně to projevil už při samotném koncertu: po několika úvodních skladbách odehraných beze slova k publiku dal muzikantům z Dub Vision Band vydechnout, aby obešel všechny tři strany pódia a podal si ruku s každým, s kým na sebe dosáhli. Wow, to by bylo něco, dostat se k němu takhle blízko i s Bublinou! (Bublina - tehdejší obsah Terčina lůna) Drželi jsme se ale trochu stranou - mačkající se kotel nejde s pátým měsícem moc dohromady. Každopádně, tato epizodka nám dala tušit, že Don by, v souladu s naším očekáváním, nemusel být ten typ umělce „odehraj a zmiz, v šatně ti stydne čína“. Koncert skončil, kdo jste na něm nebyli, nevynechte videa na youtube či fotky, třeba na superbeat.cz (viz linky na konci článku). Základní informace o Donu Carlosovi a jeho hudbě naleznete níže, pod rozhovorem.
 
Napochodovali jsme k tradičnímu „lovišti hvězd“, tedy k bočnímu vchodu do backstage a čekali, co se vlastně bude dít. Nedělo se nic moc, nikdo pro nás nešel, nikdo nic nevěděl a už to začínalo vypadat plonkově, když tu Vevi seznal, že pokud nevykročíme, tak se tam prostě nedostaneme. Působili jsme zřejmě velice odhodlaně, až možná povolaně, protože jsme se nečekaně hladce octli přímo v šatně, kde téměř šedesátiletý dread relaxoval a klábosil s několika muzikanty z kapel, které mu předskakovaly. Tlak v hlavě stoupal, když Vevi žádal přímo Dona o rozhovor. Don pronesl cosi jako klasické „sure!“ a mně se rozklepala kolena - budeme si povídat o muzice a o Rastafari - s člověkem, který to skoro padesát let žije! Nu, jdeme na to. Sedíme pohodlně, chlapi na bobku, Don na židli a Teri s Bublou v křesílku, oklepáváme ze sebe poslední zbytky šoku a ostychu a začínáme pálit své otázky...


Vevi: Když se řekne ČR a reggae, je to pro Vás bílé místo na mapě, nebo je již nějak zabarvené? Měl jste předtím nějaké reference?
Don Carlos: Víte, já nevidím barvy. Vidím různé tvary, ne barvy. Lidi jsou pro mě jako květiny a Země jako jejich zahrada. Když máte zahradu a máte květiny pouze jedné barvy, je pak nudná. Jsme zkrátka květiny v zahradě Země.
Jahtecky: Jsme květiny v Boží zahradě.
DC: Přesně! Když vidím vás, vidím květiny, ne barvy. Vidím ducha.

V: Myslel jsem to spíš obrazně. Jestli jste měl nějaké reference o českém reggae massivu, české reggae scéně...
 
DC: O Československu jsem slyšel už jako dítě a chtěl jsem se sem podívat. Vidět, jak to tu vypadá, jak se tu lidem žije. Co je jiného v porovnání s Jamajkou. Ale nacházím vlastně pořád totéž, stejné vzorce. Jediné, co nás odlišuje, je jazyk, jazyková bariéra. Jinak jsme všichni Boží stvoření. Jah stvořil tebe, tebe, tebe (ukazuje na nás - pozn.), mě... Je jedno odkud jsme, jsme jedna lidská rasa, Boží stvoření.
 
J: Pojďme k Vašemu jménu. Rodiče Vám dali jméno Euvin Spencer. Jak jste přišel ke jménu Don Carlos?
DC: Mé jméno je též Carlos, tak mi říkala maminka.
 
J: Můžete porovnat massiv v post-komunistických zemích, jako je tato, a v zemích západní Evropy?
 
DC: Je to totéž, jen jazyk je jiný.

J: Když jsou vibrace pozitivní, massiv je taky...
 
DC: Ano, země jsou všechny stejné. Všude jsou skály, stromy, voda. To jenom lidé pořád chtějí tu jednotu rozdělovat a separovat se navzájem. Víte co, svět je stejný a všichni lidé jsou stejní, stvoření Otcem, Jahem.
 
J: Často přemýšlím o reggae a lidech, kteří ho tvoří. O lidech, kteří trpěli nebo stále trpí po dlouhou dobu, ale navzdory tomu zpívají a myslí pozitivně. Kde k tomu berou sílu, motivaci, energii?
DC: Víte, spiritualita, která je v nás, s námi kráčí po světě. Nejsme určení k tomu, abychom proti utrpení bojovali fyzicky - zlo plodí zase jen zlo, proto spravedliví (the righteous ones - pozn.) nebojují proti zlu fyzicky. My jsme z chudého lidu, byli jsme dlouho utlačováni, a povětšinou stále jsme, ale nebudeme bojovat fyzicky. Budeme vyjadřovat postoje a myšlenky skrze písně, jejichž message cítí mnoho lidí, kteří tyto myšlenky mohou vztáhnout na svou situaci a najít v nich cestu.
 
V: Jak jste se potkal s rastafariánstvím? Byl jste ovlivněn rodinou, přáteli, dalšími muzikanty? Máte nějaké spojení s rasta komunitami v jamajských horách či jinde?

DC: Od dětství v sobě mám lásku, protože, víte co, miluji lidi víc než cokoli jiného, víc než hmotné věci.
 
J: To bylo vidět na pódiu....
DC: Ano, a pak, když mi bylo asi 12, potkal jsem v našem okolí několik rasta-bredren (rasta-bratrů - pozn.). Rád jsem pobýval v jejich blízkosti a sledoval jejich počínání, jak jednali s lidmi s láskou a úctou. Přijali mě a učili víc a víc. Od těch dnů vím, že jsem na správné cestě: „sharin‘ is carin‘“ (sdílení přináší lásku a porozumění - pozn.) - projevuji svoji lásku světu. Žádná zkaženost, nenávist.
 
J: Takže od té doby cítíte, že jste šťastný a žijete naplněný život?
 
DC: To jsou nejlepší dny mého života! Kdybych nepoznal Rastafari, kdo ví, čím bych byl. Možná bych byl kriminálník, vrah, dělal špatné věci. Ale Rasta (Bůh - pozn.) mě učí, drží na správné cestě (spíná ruce).
 
V: Jste tedy přímo napojen na zdroj lásky. 
 
DC: Ano, a víte co? Ve svém srdci se cítím tak svobodný. Nemám uvnitř nic špatného, nic mě netíží. Snažím se dělat jen dobro. Cítím se uvnitř tak radostně. Nikomu bych neudělal nic zlého. A to je dobré. Jsem svobodný a cítím světlo uvnitř. Je mi šedesát...
 
J: ...nooo, skoro...
 
DC: ...no, v podstatě šedesát, a jsem tak svobodný!
 
J: A co rodina DC. Máte v příbuzenstvu taky nějaké muzikanty?
 
DC: Nemám žádné slavné muzikanty v rodině. I když vlastně Lovindeer (jamajský dancehallový DJ - pozn.) je můj příbuzný. Je to můj bratranec z otcovy strany, ale on o tom neví. Nestýkáme se, neví o mně. Já znám jeho matku, je to moje teta, takže to vím jistě.
 
V: To byste mu měl někdy říct...

DC: Jo (smích), jednou mu to řeknu.
 
J: Někteří lidé říkají, že to je prostě Jamajka - divočina...
 
DC: Yeeeah! (smích)
 
J: Když jste na turné, máte obvykle trochu času na prohlídku místa, kam přijedete? Nebo je to spíše rychlá návštěva?
 
DC: Spíš rychlá návštěva. Ale užívám si každou chvilku, zejména pokud jsem s lidmi. Nic mě nepotěší tak, jako vidět spokojené a šťastné lidi na koncertě a po něm. To mě těší víc, než vidět budovy, památky, architekturu... Lidé jsou pro mě důležitější, ti mě potěší víc.
 
J: Žijete teď na Jamajce?
 
DC: Bydlím na Jamajce a v USA – na Floridě a v Kalifornii.

J: Existuje otázka, kterou jste nikdy nedostal a přál byste si dostat?
 
DC: Ne, dostal jsem snad všechny. (smích)
 
J: Pojďme k Vašemu poslednímu albu „Changes“ („Změny“). Které změny máte na mysli?
 
DC: Je jich víc. Ne všechny věci na Zemi jdou správným směrem. Opravdu potřebujeme změnu. Další změny jsou hudební. Všimnete si, že některé písně na desce nejsou klasické one-drop reggae, ale mají jiný rytmus. 
 
J: Takže jste chtěl zkusit nějakou změnu, písničky v jiném kabátu?
 
DC: Ano, místo rytmu srdce jsem zkusil i americké vlivy – jazz, salsa a podobně. 
 
J: Když říkáte, že potřebujeme změnu - je například dnešní situace na Jamajce pořád tak špatná jako v 70. letech? Zlepšilo se něco?

DC: No, ve skutečnosti je to ještě horší.
 
J: Horší?
 
DC: Ano! Ale situace na celém světě je horší než dříve. Ale myslím, že bude lépe, protože vždycky, když se situace, ve které lidé žijí, zhoršuje a tlak na ně narůstá, začnou více přemýšlet, obracet se k moudrosti a nacházejí východiska.
 
J: Najdou si lepší vůdce...
 
DC: Ano, ano, snad konečně... Někdy se věci nejprve musí napnout, aby se pak mohly uvolnit.
 
V: Jak se díváte na některé časté tendence v dancehallové tvorbě na Jamajce? Mám na mysli, říkejmte tomu, „bad boys dancehall“ - drahá auta, zbraně, sličné dívky. Rozlišujete dancehall na uvědomnělý a ten, říkejme mu „bad boys“? Je Vám blízký tento přístup k hudbě? 

DC: Ne. Musím říct, že tento druh hudby bych nikdy nedělal. Protože - o čem oni zpívají? Zaprvé, o tmelení gangů – to je násilí a já se nezabývám násilím. Za druhé, zpívají o dívkách a o tom, co s nimi dělají. Pro mě jsou tyto věci soukromé, intimní a veřejně je neodhaluji. Takže to jsou dva důvody, proč nedělám to, co se běžně dělá v dancehallu.
 
J: Takže když dancehall, tak jedině uvědomnělý?
 
DC: Ano, víte, svého času jsem také nahrál pár dancehallových věcí jako třeba "Laser beam", "Johnny big mouth" a další. V té době se takové věci hrály. Pak se ale věci změnily, protože lidé začali vydělávat víc peněz a začali o tom zpívat, chlubit se tím. Začali víc zpívat o penězích, místo aby lidem dávali message, pravdu, aby je něco naučili. Chtějí raději mluvit o hromadění peněz, o tom, co si za ně kupují a vytahovat se s tím v písních. Místo toho, aby s lidmi bohatství sdíleli, začali se jím chlubit. A já nemám rád vytahování se. Musíme být skromní. Pokud máme bohatství, máme jej sdílet s lidmi, a ne se jím chlubit. Takové to, znáte to: „Jsi šéf, protože máš víc než já“. Nevěřím v toto, víte? V tom jsem jiný.
 
V: To je skvělé, právě proto Vás máme rádi.

J: Ano, a to je i to, proč jsme tady - setkání s člověkem jako jste Vy. Muzika je super, ale tu máme i doma, ale tyto koncerty jsou pro nás hlavně o šanci potkat takové lidi. My jsme šťastní, že s Vámi můžeme mluvit, sdílet pár chvilek a že Vás tu máme.
 
DC: Yaman, díky moc!
 
J: Scházíte se občas s ostatními reggae hudebníky – s dalšími ikonami, legendami reggae? 
 
DC: Ano, potkávám se a spolupracuji s mnoha různými hudebníky...
 
J: Myslel jsem třeba i ty, kteří už tady v Praze hráli - The Congos, Burnin' Spear, Max Romeo a další legendy. Vídáte se?
 
DC: Ano, Jamajka je malá a většina hudebníků bydlí mezi Kingstonem a Portmorem ve farnosti sv. Kateřiny, takže se vídáme pravidelně. Speciálně právě třeba Cedric, Ashanti Roy a Watty z The Congos jsou mí velcí kamarádi.
 
J: Takže rastové drží pohromadě dodnes.

DC: Ano, propojení funguje stále. Jsme rastové, spojuje nás Láska. Rádi sloužíme Bohu, těšíme a chválíme Jej. Je to podobné jako mezi otcem a jeho dětmi: když Jah cítí radost, dostáváme požehnání. Je to, jako když máte děti. A když děti dělají radost otci, otec jim dá vše, oč ho požádají. Je to vzájemná radost.
 
V: Je dnes na Jamajce hodně dívek a žen, které dělají hudbu? Je to silné hnutí, nebo jde spíše o ojedinělé případy, a hudba je stále především mužskou záležitostí?
 
DC: Ne, je jich hodně, které dělají hudbu. Není to jen Etana, Judy Mowatt, Rita Marley, ale je i spousta mladých a nově příchozích. 
 
V: Takže známá jména jsou pro jamajské dívky opravdu inspirací.
 
DC: Ano, v 70. letech jste neviděli moc žen zpívajících reggae, ale od pozdních 90. let a po roce 2000 začalo s hudbou mnoho žen a dívek.

J: Chtěl bych se zeptat na muže jménem Gold, který s Vámi zpíval na několika deskách backing vokály. Je pro nás trochu tajemný, nemůžeme o něm najít žádné další informace. Kdo je to? Zpívá ještě? 
 
DC: Nezpívá. Bydlel jistou dobu ve Washingtonu, kde ho v roce 1998 postřelili a zmrzačili, což mu znemožňuje zpívat. Teď žije na Jamajce.
 
J: Tak to je smutná informace. Pojďme k něčemu veselejšímu, abychom to zakončili pozitivně: co byste vzkázal českým fanouškům?
 
DC: Aby byli pořád s Nejvyšším. Protože, víte, když se jednou „naladíte“ na Nejvyššího, budete vědět, co máte dělat. Vaše srdce vám to poví. Takže, co chci vzkázat českému massivu: držte si víru, buďte silní, neopouštějte Boha a pamatujte - „share and care“, protože my všichni jsme Jednota, bratři a sestry této země. Bless!


Tuto magickou hodinku, při které čas nehrál roli, jsme završili společnou fotkou a rozloučením, jehož srdečnost nás jen utvrdila, že jsme právě prožili opravdu velké setkání s Donem Carlosem a skrze Dona Carlose. Poskytl nám zajímavý, a zejména krásný rozhovor, nazpíval jingl pro Radio Rastafari, pod jehož korouhví jsme celou misi uskutečnili, požehnal nám i novému životu, který přišel mezi nás čtyři měsíce poté. My jsme naopak měli fajn pocit, že jej společně strávený čas a hovor potěšil. Tímto dílkem se o náš zážitek chceme podělit i s vámi, čtenáři. Pokud vám poskytlo sebemenší paprsek Světla na vaší cestě, pak jsme svůj úkol splnili.
 
Bless!
Autoři: Petr „Vevi“ Veverka a Ota „Jahtecky“ Blail

Don Carlos, Jahtečtí, Petr Veverka


Don Carlos - život a hudba
 
Don Carlos, vlastním jménem Euvin Spencer (29. 6. 1952), se narodil a vyrostl v jedné z nejzanedbanějších čtvrtí západního Kingstonu, známé jako Waterhouse. Ta je však proslulá též jako líheň mnoha zásadních talentů reggae historie, jako jsou např. King Tubby, Michael Rose, Junior Reid či kapely Wailing Souls nebo Black Uhuru. Právě Black Uhuru Don Carlos v roce 1973 spoluzakládal a významně se podílel na jejím prvním albu "Love Crisis" (údajně nazpíval jeho původní verzi - tuto informaci ověřujeme a verze desky se intenzívně snažíme dopátrat). Black Uhuru zakládal spolu s Garth Dennisem (později odešel k The Wailing Souls) a Duckie Simpsonem (dodnes hlavní postava Black Uhuru), aby se v této skupině společně na začátku 90. let opět sešli a natočili společně čtyři alba. Tyto čtyři tituly ("Now", "Iron Storm", "Mystical Truth" a "Strongg" - všechny včetně dub verzí) se sice nedočkaly tak brilantních hodnocení jako dřívější počiny Black Uhuru, avšak na každé je několik výjimečných písní. Tato spolupráce však nakonec skončila soudní pří, kdy se původní tři zakládající členové Black Uhuru nedohodli na tom, kdo má právo používat tento název po rozchodu. Spor vyhrál Duckie Simpson, načež se Garth Dennis vrátil do Wailing Souls a Don Carlos pokračoval v úspěšné sólové dráze.
 
Don Carlos se, zejména v pro něj mimořádně plodných 80. letech, věnoval velice úspěšné sólové kariéře a stal se zásadním hlasem i tvůrcem reggae 80. let. S nepolevujícím úsilím a ve stejně špičkové kvalitě koncertuje a vydává desky dodnes (zatím poslední - "Changes", 2010).
 
Diskografie Dona Carlose začíná v podstatě rokem 1981, kdy vydává klasickou desku "Suffering". Mezi jeho nejproslulejší tituly pak patří dále zejména album "Harvest Time" (1982), "Day to Day Living" (1982) a "Just a Passing Glance" (1984). Část 80. let spolupracoval a nahrával se zpěvákem a spoluautorem písní jménem Gold. S ním vydal například výbornou desku "Them Never Know Natty Dread Have Him Credential" (1982). Nejčastěji vystupujícím backing bandem na deskách Dona Carlose jsou neméně legendární Roots Radics, ale hojně nahrával i s proslulými „Riddim Twins“ Sly & Robbiem či s hudebníky z The Wailers Boba Marleyho, a to zejména bratry Familymanem a Carleym Barretovými.


Pozdrav Dona Carlose českému massivu
 
Videa z koncertu Don Carlos, 29. 9. 2011
 
Fotky z koncertu Don Carlos, 29. 9. 2011
 
Linky

 

  Související články:


[Aktuální známka: 1,00 / Hodnoceno: 9x ]



Autor: Jahtecky | Vytisknout článek



Vyhledávání na webu

rozšířené hledání
 

  Čtenáři


Jméno:

Heslo:




Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Podporujeme




Náhodný odkaz
na partnera